Protestní benefit ve prospěch Nového prostoru

Asi před půl rokem v důsledku zdanění stoupla cena jednoho výtisku Nového prostoru ze čtyřiceti na padesát korun. Nejenže vzniklý desetikorunový rozdíl bez viditelného užitku připadá státu. Následkem toho bezdomovcům, jejichž přežití závisí rovněž na pouličním prodeji tohoto časopisu, výrazně poklesl odbyt.

Na protest proti tomuto asociálnímu opatření jsem se proto rozhodl stažení svého nového singlu „V noře“ z připravovaného třetího a posledního EP „Sběrné surovosti“, jež pojednává o životě na hraně mezi bytím a nebytím, zpoplatnit deseti korunami a veškerý zisk věnovat právě o. s. Nový prostor.

 Zdůrazňuji, že případným stažením toho singlu nanejvýš vyjádříte svůj nesouhlas se zbídačováním už zbídačených. Chcete-li bezdomovcům skutečně pomoct, můžete buď prostřednictvím finančního daru ve prospěch účtu 3403072379/0800 o. s. Nový prostor, zapojením se do anarchistické iniciativy Food not Bombs, nebo ještě lépe zasadit se o rozsáhlou systémovou změnu, která by předešla dalšímu ožebračování širokých vrstev obyvatelstva.

Doomsday Night Party - 21. prosince 2012

Příležitostí zahrát si v Broumově mám pomálu, a proto když mi před čtrnácti dny zavolal „Strakáč“ z Fear Factory Revivalu a zmínil se, že mu jedna z pozvaných kapel odřekla účast na akci v Ambře, neváhal jsem.
Hned na to jsem na bandzone našel detail akce. Do očí mě praštily dvě věci, datum 21. prosince a jméno už tři roky neexistujícího „Strakáčova“ Destroyeru, který mi v pubertě dláždil cestu k tvrdé muzice. Začal jsem se na tenhle „Strakáčův“ mejdan docela těšit.
Došlo to tak daleko, že jsem byl v Ambře i s kytarou dvě hodiny před začátkem. Jak se ukázalo, tak zbytečně. V bývalém kině, dnešní diskotéce pár metrů od zastávky Broumov - Olivětín, kde se čas zastavil před dvaceti lety, jsem zastal akorát personál a „Přému“ z Fear Factory revivalu.
Zvukař dorazil pár minut na to, hodinu a půl před začátkem. Snažili jsme se mu s Přémou pomoct, ale byli jsme tam platní jak čtvrté kolo u tříkolky. Tredis-Harm-Any mohli začít zvučit až v době, když už dávno měli hrát, a protože zvukař s přípravami ještě zdaleka neskončil, zabralo jim to tak hodinu. Právě proto, nebo spíš přesto byl zvuk až na zazděný vokál obstojný.

Tredis-Disharm-Any, foto archív kapely

Tredis-Harm-Any, zdroj uživatel TheKwetak

Mám Tredis-Harm-Any rád hlavně proto, že v málokteré místní kapele působí basák šikovný jako „Švéd“. Bavil jsem se i tentokrát, a to i přesto, že by podle mého nutně potřebovali druhou kytaru, kterou nahradit baskytarou lze jen obtížně a která by dodala plochému deathmetalu větší plastičnost.
Po koncertě mi „Strakáč“ uštědřil jednu jobovku. Neměl jsem se zmiňovat, že vystoupím, kdy bude potřeba. Takhle na mě zbylo rozhánění zbytků obecenstvo mezi druhou a třetí ranní, ale co naplat, nevýhodný hrací čas je pořád lepší než vůbec žádný, a tak jsem to vzal takové, jaké to bylo.

Mahoganyo, foto archív kapely

Hradecké Mahoganyo do Ambry pozval Káďa z Asy Metri, který se s nimi seznámil na koncertě v polickém Vražedném pobřeží. Navzdory řečem o populární a hlavně levné kapele, kterou dokonce hráli v rádiu (viz profil kapely na bandzone.cz), si jízlivosti odpustím. Čekal jsem slušnou, flegmatickou, po zábavách hrající hardrockovou kapelu a toho jsem se dočkal, víc nemá cenu psát.

Asy Metri, foto Tomáš Šrejber

Asy Metri, zdroj uživatel TheKwetak

Jestli někoho zvukař popravil, tak domácí Asy Metri. Ve výsledném mixu jsem slyšel baskytaru, do sklepa padající bandory a drobet doprovodné kytary, postrčené kupředu lampovým aparátem. Krtek, vokalista a sólový kytarista, i přičiněním neprůbojného tranzistorového aparátu nemohl vyniknout, a tak se snažil zaujmout aspoň frenetickým nasazením.

Bylo by až příliš snadné Asy Metri sejmout. Radši se dám cestou většího odporu a poukážu na to, co se podařilo. Thrasheři technicky vzato odehráli zatím nejlepší koncert, což u křtu debutového CD určitě není málo, a dokonce se blýskli zajímavým kouskem; jestli se podobně jako u Jediné Nevinné vykašlou na zbytečné složitosti a zajdou ještě dál, můžou se stát dobrou místní metalovou kapelou.

Destroyer, foto archív Rock Trencle

Sepulturovský Destroyer už s ohledem na přepečlivé zvučení za technické nedostatky peskovat nemůžu. Tříletá odmlka a dílčí změny v sestavě (zpěváka Denise zastoupil kytarista „Řeho,“ basy se chopil „Přéma“ pozn. aut.) na jeho koncertní formě nebyly vůbec znát. Destroyer přišel, zahrál a odešel a s ním i většina obecenstva. Škoda jen té odtažitosti.

Fear Factory Revival, foto Tomáš Šrejber

Jestli jsem posledně Fear Factory Revival chválil, tentokrát mě jeho koncert zklamal. Kytarista „Přéma“ si na sebe naložil až příliš, když si lajsnul dvě vystoupení po sobě. To, co jsem slyšel, se originálu podobalo jen vzdáleně. Je mi to líto, ale od kytar a zpěvu jsem očekával víc.

Anthropoid, foto Kamil Linhart

Ale to už jsem chystal v předsálí. Před pódiem na mě čekalo deset pozůstalých včetně servisu, který se už taky těšil do postele, osvětlovače a zvukaře. Navzdory tomu, že jsem po celou dobu prohrával s probíjejícím mikrofonem rozdílem třídy, taktika hrát tak špatně, jak to jen jde, se mi vyplatila. V křížení Nohavici s Converge určitě budu dál pokračovat.
Prodal jsem ještě pár demáčů, prohodil s lidmi pár slov, sbalil si svých pět švestek a šel. Jestli jsem si z dnešního večera odnesl nějaké poučení, tak to, že lidé ocení, když to, co děláte, děláte naplno, že si musím dávat větší pozor na to, co řeknu a že už nikdy nechci hrát jako poslední.

Drom - I (2012)

Drom, zdroj Archív kapely

S kapelou Drom jsem měl příležitost se poprvé osobně setkat v Hospůdce u Bůnů. Tehdy na mě udělali poměrně příznivý dojem, a proto jsem neviděl žádného důvodu, proč nezhodnotit také jejich debutové minialbum nazvané lakonicky I, které si lze zdarma stáhnout na této adrese. Výraz minialbum ale v případě I není právě na místě, protože ačkoliv obsahuje pouze čtyři skladby, jejich výsledná stopáž v konečném součtu dosahuje délky více než třiceti minut.

Smím-li soudit na základě toliko jediného vystoupení, opovažuji se tvrdit, že studiová nahrávka se v případě kapely Drom od jejího koncertního provedení liší jen v drobných detailech. Kapela jako celek velmi dobře spolupracuje, podává vzácně vyrovnané výkony a je i stejně přesvědčivá. Zvláště oceňuji i to, že každému nástroji byl dopřán dostatek prostoru.

Zvuk minialba je čistý, současný, vyvážený a velmi uměřený. Zvuk mi však v některých okamžicích paradoxně přijde uměřený až přes míru, a proto váhám, nakolik jsou zvířecký řev zpěváka a kytaristy „Charlieho“ a mohutné kytarové stěny bezprostředním uměleckým projevem a nakolik součástí skvěle zrežírovaného představení. V tomto směru by podle mě výrazu kapely prospělo se trochu oprostit od hudebnického puntičkářství a nedržet zvukovou špínu tolik na uzdě.

Ani ke kompozicím nemám závažnějších výhrad. Nic nepřebývá, skladby vzdor hrozivě vyhlížející délce ubíhají plynule a jsou účelně a smysluplně vystavěné. Bohužel i tady narážím na podobnou překážku jako v minulém odstavci. Je to, co poslouchám, suverénní kapela, nebo „jen“ po formální stránce vybroušená diplomová práce na téma „post metal?“

Texty se v souladu s žánrovými zvyklostmi omezují na intimní krátké mantry, které mají v rámci skladeb spíše podružné postavení. Přesto je nepokládám za banální výplň. Jsou napsané s rozmyslem a skladby obohacují jak po stránce významové, tak zvukomalebné. Zprvu jsem jim chtěl vytknout, že jsou příliš krátké, ale nakonec jsem po zralé úvaze dospěl k závěru, že taková poznámka je spíš bezpředmětná. Přece jen je vždycky lepší napsat jedno vynikající čtyřverší, než ho zaodít do už ne tak dobrého slovního balastu.

Budu-li minialbum I posuzovat v rámci tuzemského hudebního podsvětí, bez váhání jen mohu zařadit mezi žánrovou špičku. V mezinárodním měřítku však I představuje spíše jen nadprůměrný, byť zručně zahraný a zkomponovaný komentář méně než pět let starých trendů. Žijeme v globalizovaném světě, a proto podle mě nemá valný význam posuzovat tvorbu kapely Drom, který má zjevný potenciál zaujmout i zahraniční posluchače, v rámci tuzemské scény. Proto tento nadmíru zdařilý debut hodnotím 7 body z 10 a těším se na další počin této kapely. Jsem zcela přesvědčen o tom, že od kapely Drom, podobně jako tomu bylo v případě jejích věhlasnějších kolegů z FDK, se ještě můžeme dočkat velkých věcí.

Veřejná zkouška Fear Factory revivalu - 20. dubna 2012

Článek, který jsem věnoval posledním „Trenclím“ se setkal s nebývalým ohlasem. V době, kdy jsem dopsal tyto řádky (21. duben 2012, 16:30), byl zobrazen celkem sto patnáctkrát a se stal tak po recenzi akustického koncertu kapely Imodium z 11. prosince 2010 druhým nejčtenějším článkem v dějinách „Zahrádky.“

Žel nezapříčil to ani tak zájem o sám festival, jako spíš moje nesmlouvavá kritika obou broumovských kapel, které ten večer vystupovaly. Někteří lidé mi zazlívali, že jsem proti místním kapelám zaujatý a že ani nejsem s to je odborně posoudit. Nejen kvůli tomu jsem opravdu rád, že po noci z 20. na 21. dubna můžu zcela odpovědně prohlásit, že má kritika platila jen výše zmíněným tělesům, ale ne všem kapelám na Broumovsku.

Na Rock Trenclích jsem se mimoděk dověděl, že Fear Factory revival pořádá 20. dubna 2011 od 21:00 v broumovském klubu Ambra za podpory čtyř dalších kapel veřejnou zkoušku. Poněvadž jsem z různých zdrojů slyšel na vrub tohoto revivalu, který jsem do té doby neměl příležitost si poslechnout, jen samou chválu, měl co se týče programu další páteční noci jasno.

Tredis-Disharm-Any, foto archív kapely

Do Ambry jsem dorazil s dvacetiminutovým zpožděním. Obával jsem se, že propásnu vystoupení prvních hrajících, vižňovských deathmetalistů z kapely Tredis-Disharm-Any. Nestalo se. Vinou technickým potíží kapela ještě dvacet minut potom zvučila.

Nebyl to nejlepší způsob, jak se uvést, nicméně toto dlouhé čekání kapela všem bohatě vynahradila. Tredis-Disharm-Any zahrála kvalitně ozvučený (!) a řemeslně velmi dobře zvládnutý death metal starého střihu. Oceňuji zvláště propracovanou a vytříbenou hru basáka „Hornychsona,“ který de facto suploval i druhou kytaru.

Asy-metri, foto Archív kapely

Naproti tomu vystoupení Asy-Metri tak dobré ozvučení bohužel nemělo. Vyvážený zvuk měly pouze poslední skladby, jinak byly kytary po většinu vystoupení ubité kopákem a pak i basou. Proto mohu s jistotou vyvozovat své závěry pouze z konce jejich vystoupení.
Předělávka Toccaty od Toy Dolls se ani tentokrát nepovedla, kapela ale celkem uvážlivě zachovala dekorum a nehrála ji znova. Buď jak buď, Asy Metrům se tak jako tak podařilo několik přihlížejících rozpohybovat.

Každá kapela je tak silná, jako její nejslabší článek. V případě Asy-Metrů je to její řvoun a sólový kytarista „Krtek:“ bylo by jedině ku prospěchu věci, kdyby se naučil lépe pracovat s mikrofonem a buď podstatně zdokonalil svou hru na kytaru, sóla výrazně zjednodušit, nebo část sól svěřit do rukou někoho schopnějšího.

V případě této skupiny jsem zaslechl srovnání s The Exploited. Koncert The Exploited jsem viděl v rámci  loňského Brutal Assaultu. Pominu-li, že je takové přirovnání přitažené za vlasy, trocha pravdy na něm přece jen bude. Myslím, že skupině Asy Metri, z většiny tvořené někdejšími členy legendární Mizérie (bandzone.cz/mizerie), by vážně slušelo, kdyby hráli brutální, thrashem prostoupený punk podle vzoru pozdních The Exploited a nesnažili se nikoho ohromit nezvládnutým melodickým thrash metalem.

Fear Factory revival má očekávání beze zbytku naplnil. Aby ne, když jeho sestava byla postavená na ostřílených a vyhraných muzikantech. Za všechny jmenujme bubeníka „Strakáče“ z byvšího thrashového Destroyer (bandzone.cz/destroyer) a „Přému,“ bývalého kytaristu z kapely Bleeder / Inhuman Torment. Vystoupení kapely bylo zahrané a odzpívané s vervou a mazáckou jistotou. Celkový dojem kazila absence typicky „fearovských“ prvků: sedmistrunných kytar, elektroniky, efektů a zvrstvených vokálů, ale to osobně pokládám za drobné vady na kráse. Můj závěr je takový, že věhlasnějšímu Sepultura revivalu členů kapely Tortharry povstal možná stejně zdatný soupeř.

B_Side, foto Archív kapely

Post-hardcorem ovlivněný crossover náchodských B_Side postavený na souboji „krásky se zvířetem“ jsem využil jako oddechový čas, a proto nejsem s to jejich vystoupení odpovědně posoudit. Pokud smím soudit na základě toho, co jsem měl šanci slyšet zvenčí klubu Ambra, troufám si říct, že kapela měla velmi dobrý zvuk a že její koncertní forma odpovídá tomu, co lze slyšet z jejich poslední demo nahrávky; neznamenal jsem žádný vážnější hráčský výpadek.

Inhuman Tormen, foto Archív kapely

V případě posledních hrajících grinderů Inhumam Torment se bohužel pokazilo, co mohlo. Vystoupení oslabené sestavy chropot, kytara a bicí dokonale pohřbily problémy s kytarovým aparátem a mikrofonem a aby toho nebylo málo, hra bubeníka „Stupída“ nebyla právě vyvážená. „Stupído“ měl díky častým změnám problémy udržet tempo, a to nijak nepřidalo souhře s jinak docela slušnou kytarou. Charismatický a poměrně schopný chroptič „Provaz“ dělal, co bylo v jeho silách, ale výsledný špatný dojem z jejich představení už moc ovlivnit nemohl.

Celkově vzato jsem ale tu noc byl v Ambře opravdu rád. Zásluhou menšího počtu hostů a vzdor narůstajícím zpožděním tam vládla velmi přátelská atmosféra, a proto budu jedině rád, když se podobné veřejné zkoušky budou i nadále v budoucnosti opakovat.

Mud from Heaven - Demo (2012)

Mud from Heaven, foto Archív kapely

V březnu tohoto roku téměř bez jakékoliv propagace vydala broumovská kapela Mud from Heaven debutovou nahrávku. Rozhodl jsem se ji podrobněji zhodnotit na stránkách svého blogu, neboť se domnívám, že této kapele může objektivní zhodnocení její práce pomoci v jejím dalším rozvoji. Proto, prosím, tuto recenzi nechápejte jako recenzi v pravém slova smyslu, nýbrž jako soubor postřehů a doporučení pro začínající kapely.

Začnu výčtem toho bezesporu dobrého. Rozhodně musím ocenit produkci bubeníka Vojtěcha „Kárla“ Lanty z kapely Imodium, který Mud from Heaven vtiskl kvalitní a současné ozvučení, plně srovnatelný s tím lepším, co v tuzemsku vzniká. Zvláště pak ozvučení bicí se „Kárlovi“ opravdu povedlo. Inu, bubeník se nezapře.

Když už jsem u těch bicí, musím pochválit i hru bubeníka „Remixe,“ která je vzhledem k jeho věku poměrně vyspělá, technicky vytříbená a Mud from Heaven v mnohém zachraňuje.

Čím si nejsem docela jistý, je zpěv Vojtěcha Vašáka. Ačkoliv nevládne nijak zázračným hlasovým rozsahem a intonací a jeho angličtina je vyloženě špatná (mám na mysli jak texty, tak výslovnost, pozn. aut.), podle mě má jeho hlas zajímavé odtažité post punkové zabarvení, které bych v budoucnosti určitě nepotlačoval a jen ho zbavil těch nejkřiklavějších nedostatků.

Baskytara je upozaděná, nutno podotknout, že ku prospěchu věci, neboť baskytara totiž výraz Mud from Heaven moc neobohacuje, naopak ji podezřívám, že s bicí soupravou nespolupracuje tak, jak by měla.

Vážné výhrady mám i ke hře obou kytaristů, která dle mého mínění není dost přesná. Nástroje jsou také často nedoladěné. Zvláště patrné je to v poslední třetině skladby Pilgrim on the Body. Škoda, stačilo málo a celkový dojem mohl být daleko lepší. Sóla jsou prostá, ale za to bych hlavy netrhal. Sólům, pominu-li soustavné nedolaďování strun, škodí především v tlumení strun, což je v jejich případě skutečně na pováženou.

Nyní bych se soustředil na vlastní kompozice. První skladba Mudness (Marťa's song) je vzdor technický nedostatkům docela povedená a určitě patří k tomu nejlepšímu, co Mud from Heaven složili. V případě, že se kapele podaří ji lépe secvičit, mohla by z ní jednou být koncertní tutovka.

Naproti tomu jinak svižně načatou píseň Pilgrim on the Body sráží dolů utahaný valčík a nevyzpívaný a nesladěný dvojzpěv v refrénu. Utahanost je obecně velkým problémem tohoto materiálu. Na místě Mud from Heaven bych se nenechal svazovat nepsaným tříminutovým dogmatem a pro příště bych nahrával skladby klidně o půlminutu nebo i celou minutu kratší.

Hunting Girl mě oslovila pěkným, trochu do rockabilly laděným rytmem a chytlavým refrénem. O to víc mě v jejím případě mrzí nedoladěné kytary.

Nemá smysl si cokoliv nalhávat. Celkově vzato debut Mud from Heaven není nijak oslnivý a ve své podstatě odpovídá parametrům průměrné kapely lokálního formátu. Podle mě má však tato kapela za předpokladu, že výše jmenované nedostatky odstraní, naučí se pracovat s vrstvou a víc do svého výrazu zapojí efekty, potenciál stát se dobrou indie-rockovou kapelou.

mini Rock Trencle, 13. dubna 2012

Po delší odmlce o sobě dali vědět pořadatelé drobného hejtmánkovického festivalu Rock Trencle. Už soupiskou účinkujících, jakýmsi kompromisem mezi dřívější lidovější nabídkou „Trenclí“ a odvážnější dramaturgií „Šrumce,“ mě tento festival oslovil, a proto jsem neviděl důvod se tam nevypravit.

Hospůdka u Bůnů leží ve středu vsi Hejtmánkovice nedaleko Broumova. Na první dobrou příliš nevybočuje ze sudetského průměru. Skromná špinavá ratejna otesaná léty socialismu: obouchaný věkovitý nábytek, zaplivaný šenk, zkrátka místo ušité na míru rockovému undergroundu. Sešlo se tu poměrné málo lidí, odhadem kolem šedesáti duší. Nebylo divu. Ten dne hráli Škwoři na nedaleké Zděřině a naši hoši hokej.

Mud from Heaven, foto Archív kapely

Nevděčného úkolu zahájit festival se ujali kluci ze začínající broumovské kapely Mud from Heaven, hrající v sestavě zpěv / kytara, kytara, basa a bicí. Zastihl jsem je odhadem v první třetině vystoupení. Troufám si říct, že v jejich případě bylo snad všechno špatně: jak písně, které Mud from Heaven nepočetnému a vlažnému obecenstvu prezentovali, tak jejich provedení.

Písně byly jednotvárné, a přestože jejich délka vzácně překračovala hranici tří minut, chyběl jim spád. Jejich provedení bylo též začátečnické. Kapela nástroje zásadně nedolaďovala. „Anglický“ zpěv zpěváka a kytaristy Vojty Vašáka byl mizerný. Písně nezachránily ani nijak zázračný zvuk, ani basákovy pohybové kreace, které mi ze všeho nejvíc připomínaly Hurvínka.

Přesto všechno bych byl k Mud from Heaven shovívavý. Odehráli teprve své třetí vystoupení a ještě se toho mají hodně co učit. Krom toho si troufám říct, že tato kapela má co nabídnout. Mám na mysli hlavně jejich šikovného bubeníka.

Asy-Metri, foto Archív kapely

Co lze prominout Mud from Heaven, nemůžu odpustit papírově daleko zkušenějším hráčům. Mezi takové počítám i broumovské thrashery z kapely Asy-Metri, hrající v sestavě zpěv / kytara, kytara, basa a bicí a kteří se podle mého skromného soudu od doby, kdy vydali debutové demo, nijak nezlepšili.

Kapela hřešila nejen na nedolaďované nástroje a krutě přebasovaný zvuk, který naštěstí pro oba dva kytaristy zakryl většinu jejich špatně zahraných sól, ale i na moderování kytaristy a zpěváka Lukáše "Krtka" Krtičky, které mě vůbec neoslovilo a přišlo mi dost vlezlé. Rovněž by neškodilo, kdyby se "Krtek" vyvaroval pokusů o čistý zpěv a kapela nehrála skladby, které ještě nemá zvládnuté.

Mordotua, foto Archív kapely

Královehradečtí deathmetalisti z kapely Mordotua hráli úplně jinou ligu. Přestože ani jejich zvuk nebyl ideální, tento nedostatek přebili spolehlivou a propracovanou instrumentací a hlavně živelností. Musím však jedním dechem dodat, že na můj vkus byla Mordotua chvílemi trochu ukecaná, což podle mě tempu vystoupení moc neprospělo. Jejich „hrdlo“ chvílemi působilo dost zmateně, ale na mém vesměs pozitivním dojmu z jejich vystoupení to už mnoho nezměnilo.

Drom, foto Archív kapely

Poslední těleso, které jsem ten večer viděl, byla liberecká kapela Drom, která obecenstvu předvedla přesvědčivý, kvalitně otextovaný, velmi dobře ozvučený (!) a hlavně fortelně odehraný komentář současného post metalu. Lakonickou komunikaci s obecenstvem bych kapele nezazlíval, spíš naopak. K této kapele se v budoucnosti určitě rád ještě vrátím.

Pankovou Existenci nové doby jsem si nechal s klidným srdcem ujít. Doufám, že mi to prominete a že spokojíte se závěrem, že Trencle jsou dobrý festival, který stojí za to navštívit.

URBI ET ORBI

Čangovo jitro, olejotisk Rostislava Krámského

Šest ráno. Muž-Asiat zamáčkl budík ještě předtím, než se spustil. Vstal, převlékl se do cvičebního úboru, postavil vodu na čaj a zacvičil si Tai-Či. Jakmile docvičil, horkou vodu rozlil do šálků z kameniny. Potom vodu nalil do konvice z téhož materiálu a opět ji rozlil do šálků. Pak do konvice vložil množství čajových lístků a zalil je vodou z šálků. Počínal si obratně. Vyvaroval se zbytečných pohybů. Prvý nálev vylil. Pil až následující. Srkal a probublával.

Zapnul televizi. Zpravodajský kanál. Uměřeně oblečená hlasatelka četla: „Letecké síly Jižní bloku zaujaly bojové postavení. Náčelník generálního štábu Generál Čang našemu vojenskému zpravodaji potvrdil, že do půl hodiny zahájí akci. Půjde-li všechno podle plánu, celá oblast bude pod kontrolou Spojeneckých vojsko do konce tohoto měsíce. Generál Čang rovněž uvedl, že … “

Asiat televizi vypnul, převlékl se do vojenského stejnokroje, vyšel z bytu a zamkl. Ocitl se na kraji zastřešeného bulváru. Pohlédl vzhůru. Spatřil zmenšeniny bachratých kosmických lodí a pod nimi z noční tmy se vynořující Evropu. Asiat nasedl do elektromobilu a vyjel. Za několik málo okamžiků stavěl u startovací plošiny s raketoplánem.

Ecce Terria, olejotisk Rostislava Krámského

Odebral se na shromaždiště a zařadil se. Krátce na to před mužstvo předstoupil velitel.

„Vojáci, čeká Vás důležitý úkol,“ začal. „Do čtyřiadvaceti hodin obsadit město Hradec Králové. Buďte bdělí, držte se rozkazů, za žádných okolností nestřílejte.“
„Ano, pane,“ odpovědělo mužstvo sborem.
„Dobře, na místa!“
Mužstvo se nasoukalo do skafandrů. Pak se posadili se od křesel. Zapnuli si pásy. Hangár se otevřel. Pilot počkal, až se vzduchotěsná vrata za raketoplánem zavřou. Pak nastartoval motory. Raketoplán se vznesl a vlétl do zemské atmosféry.

Následující dvě skladby (Do zbraně, Červený a černý) zachycují myšlenky četaře Janga; vzpomínky na jeho rodiště, Hradec Králové z roku 2057, a osobnost Vůdce, který jej získal pro vojsko, které dostalo za úkol na jeho rodné město zaútočit v minulosti, v roce 2012 ...

Do zbraně!, olejotisk Rostislava Krámského

Červený a černý, olejotisk Rostislava Krámského

Už je to tady!, olejotisk Rostislava Krámského

Poslední otřesy. Motory utichly. Muži si odepnuly pásy. Pilot jim otevřel. Výsadek vyrazil ven.

„Budova na jedenácti hodinách,“ zvolal velitel levého křídla.
„Budova na desíti hodinách,“ na to velitel pravého křídla.

Přeběhli čtyřproudou silnici. Řidiči zastavovali a nevěřícně na ně zírali. „Kosmonauti“ po nich bez váhání stříleli. Řidiči jeden po druhém bezvládně naléhali na volant.

Pravé křídlo se stočilo do paneláku na okraji Benešovy třídy a rozdělilo se do tří skupiny. První zajistila okolí budovy, druhá vyrazila domovní dveře a pokračovala do suterénu. Třetí skupina, ve které byl i Asiat, následovala druhou a postupovala po schodech nahoru. Muži z třetí skupiny vždy v každém poschodí naráz vyrazili všechny dveře. Koho našli, střelili. Jakmile takto prošli celý blok. Pak povolali ženisty, aby bezvládná těla vyházeli z oken ven do předem napuštěných pelestí.

Uplynula hodina. Benešova třída ještě nebyla zcela obsazena. Ozvala se střelba. Asiat byl v tu chvíli asi dvě stě metrů daleko a přesouval se k dalšímu domu. Spojil se s ženisty.

„Petra volá Ulricha, jaká je situace?“
„Jsme pod nepřátelskou palbou.“
„Potřebujete posily?“
„Negativní. Zvládneme to.“
„Rozumím. Petra končí.“ Asiat změnil frekvenci. „Jang družstvu. Pokračujte podle dispozic.“

Výbuch. Jeden z Jangových mužů se svalil k zemi. Vstát už nestihl. Kdosi mu vpálil do hlavy dávku ze samopalu. Družstvo opětovalo palbu.
„Phengu, Xiao, zajistěte kotelnu!“

Dva Jangovi muži se oddělili od zbytku družstva. Napadli kotelnu ze dvou stran, ale nikoho nenašli. Jakmile to ohlásili, zaburácela střelba z druhé strany. Další z Jangových mužů padl k zemi.

„Phengu, Xiao, stáhněte se. Skupiny dvě a tři zajistěte další budovu. Jedničko, kryjte je.“

Doběhli k dalšímu panelovému domu. Jang si musel sundat přilbu. Byla vážně poškozená střelbou.

„Wum-Pheii, převezměte velení. Mun-Bai tu zůstane se mnou.“
„Ano, pane. Pohyb!“ zavelel Wum-Phei a mužstvo zmizelo z dohledu.
„Mun-Baii,“ začal Jang. „Spojte se s raketoplánem. Sdělte jim naši polohu a situaci.“
„Ano, pane,“ na to Mun-Bai. „Petra volá Radku, zajišťujeme objekt 1423. Jsme pod nepřátelskou palbou. Dva mrtví, velitel neschopný boje. Velení převzal JLO 2703.“
„Pokračujte dle dispozic. JLO 1403 ať vyčká příchodu ženistů.“
„Rozumím. Petra končí.“

Jang a Mun-Bai se mlčky odebrali do prvního patra. Zabrali byt naproti schodům. Zatáhli žaluzie a dveře do bytu přehradili nábytkem z obývacího pokoje. Mun-Bai zalehl a zbraň opřel o barikádu.

„Za jak dlouho se proberou?“ zeptal se na důchodce ležící v obývacím pokoji.
„Za půl hodiny. Naši tu byli před čtvrt hodinou.“
„Pohlídám je. Hleďte si chodby.“
„Ano, pane.“

Krátce na to kolem dveří prošli Wum-Pheiovi muži. Jang a Mun-Bain jim velmi jemně pokynuli. Uplynulo dvacet minut. Oba muži uslyšeli dusot těžkých bot. Mun-Bai krátce vyhlédl do chodby.

„Nepřítel na jedenácti hodinách.“

Za barikádu dopadl ruční granát. Mun-Bai utéct nestihl. Granát vybuchl ihned po dopadu. Mun-Bai vstal. Sejmul si přilbu. Před ním chlap se samopalem. Na poslední chvíli ho Jang střelil.

Ombráčili tři ozbrojence. Z kuchyně ozval třeskot skla. Ozbrojenci slanili z druhého patra. Jang stihl jednoho omráčit. Pak se mu zatmělo před očima. (pokračování příště)

ENNEAGRAM - DEVĚT TVÁŘÍ DUŠE

Šest ráno, olejotisk Rostislava Krámského

Šest ráno. Zavřeštěl budík. Muž zamáčkl vypínač a ještě chvíli ležel. Pak vstal a šel k oknu. Cestou zapnul rádio. Venku ještě byla tma. Rozverná rozhlasová moderátorka švitořila: „Počasí; dnes bude pořádnej fičák, tak bacha na to, lidi, ať nám neodletíte na neplánovanou dovolenou. Řidiče, čekejte taky hustý sněžení a nízkouviditelnost, tak bacha, ať se nevymelete. V nížinách naměříme mínus tři, ve vyšších polohách mínus sedmičku.“

Muž vypnul rádio. Zapnul rychlovarnou konvice a šel do koupelny. Otřásl se. Byla tam zima. Na linoleu zahlédl mršinu seschlé vosy. Z umyvadla vybral zbytky včerejší večeře, vyhodil je do koše v kuchyni a zalil pytlík čaje v hrnku. Pak si vyčistil zuby. Napil se čaje. Byl hořký a studený.

Podíval se na hodiny nad dveřmi do kuchyně a rázem ožil. Ve spěchu se nasoukal do spodků, košile a zváleného obleku a vyběhl z bytu. Cestou dolů málem srazil ze schodů paní se psem. Na zastávku doběhl v poslední chvíli. Autobus už odjížděl. Řidič se nad mužem smiloval. Zastavil a otevřel mu. Muž se vměstnal mezi dveře a masu nasupených pracujících. Z kapsy vylovil empétrojku.

Ženatý se závazky, olejotisk Rostislava Krámského

Co kdyby, olejotisk Rostislava Krámského

Autobus pokračoval z Benešovy třídy do Masarykovy ulice. Na tamní zastávce se ještě menší množství venku mrznoucích zoufalců do autobusu vmáčklo. Ostatní na zastávkách Moravské předměstí I a Hotel Garni se potázali se nepořízenou. Autobus zpomalil před semafory kruhového objezdu u hotelu Garni. Uvízl ve chvostu dopravní zácpy.

Minuly dvě zelené. Autobus stále ještě neprojel objezdem. Pak najednou světla v hotelu zhasla. Muž tomu nevěnoval pozornost. Že se něco děje, si uvědomil ve chvíli, kdy se masa cestujících začala podivně kroutit. Muž vypnul empétrojku a vyndal si sluchátka z uší. Zjistil, že nesvítí ani semafory. Slyšel vzrušené hlasy.

„Hm, bezvadný.“
„Stane se.“
„Stane se?“ „Já mám za chvíli pohovor!“ soptěla jakási starší paní.
„Tak si vystupte! Pane řidiči, pusťte nás ven!“
„Lidi, neblázněte. Ještě kvůli vám budu mít flastr,“ odvětil řidič prostřednictvím rozhlasu.
„'Dyť není slyšet ani rádio!“
Cestující jako na povel ztichli. Skutečně slyšeli jen šum nerozeznatelný od venku běsnící vichřice.
„A co jiný stanice?“

Řidič prošel všechny frekvence, i ty, které běžně neposlouchal. Byl slyšet buď šum, nebo vůbec nic.

„To je fakt divný.“
„Jen klid, kdyby se něco dělo, bylo by slyšet sirény.“
„Co když taky nejdou?“
„I kdyby, vyjely bychom. Věřte mi, jsem hasič – Teď mě, prosím, všichni poslouchejte! Zachovejte klid! Vichřice asi jen strhla vedení. Není žádný důvod k panice! Pane řidiči, můžete nás pustit ven?“

„Vy jste mě neslyšel? Když vás teď pustím, dostanu kilo flastr!“ kontroval rozhlas.
„Chlape, neserte mě. Jestli to kilo nemůžete přenýst přes srdce, tady máte jedno ode mě. Vracet mi ho nemusíte,“ bylo to poslední, co cestující z palubního rozhlasu slyšeli; hned nato jim řidič otevřel.

Litanie, olejotisk Rostislava Krámského

Když muž vystoupil, chvíli váhal, kam jít. Jestli do práce, nebo domů. Rozhodl se jít domů. Cestou viděl, jak strážníci pokutují špatně parkující řidiče. Pár metrů od nich zloději rozbíjeli výlohy a do přistaveného dodávky nakládali, co jim přišlo pod ruku. Většina řidičů trčících v zácpě buď nečinně seděla ve voze, nebo se haštěřila s ostatními. Muž si pobertů a řidičů nevšímal a zrychlil.

V okolí ZŠ Sion se zdálo být všechno v pořádku. Venku pohybujících se lidí bylo pomálo. Vesměs pejskařů. Jediné, co narušovalo rutinu všedního rána na Moravském předměstí, byli důchodci ve velkém vynášející obsah mrazáku na balkón.

Muž odemkl dveře bytu. Také všechno, co měl v mrazáku a lednici, odnesl na balkón. Zapnul televizi. Nechytil ani kabelové a satelitní stanice. Rozhlas také zklamal. Muž zalitoval, že si onehdá namísto počítače nepořídil notebook. Zazvonil u sousedova bytu. Soused mu otevřel takřka ihned.

„Dáte si kafe?“ zeptal se ho.
„Ne, díky.“
„Ani nic k jídlu?“
„Ne díky, už jste snídal.“
„Ale no tak. Udělám vám míchaný vajíčka, jestli chcete.“
„Díky, jste hodnej.“

Soused na plynovej vařič postavil pánev a rozklepl do ní tři vejce.

„Můžu se vás na něco zeptat – když máte ten notebook?“
„Jasně, jen do mě.“
„Připojil jste se?“
„Ani náhodou. Telka, rádio ... nic nefunguje.“
„Čím to … ?“
„Kamaráde, to Ti nepovím. Na Tvým místě bych nikam nelez'. Ono to nějak dopadne.“
„To je fakt.“

Snědli vajíčka, po chvíli přemlouvání spolu vypili trochu kávy a muž se opět vrátil do svého bytu. Přelétl pohledem svoji chudou knihovnu a sáhl po včerejších novinách. Vydržel číst asi pět minut. Pak noviny pohodil na gauč a dlouze se podíval z okna.

Začíná hon, olejotisk Rostislava Krámského

Viděl jen matné obrysy okolních panelových domů a husté sněžení. Brzy ho omrzelo i to a rozhodl se dát novinám druhou šanci. Po chvíli listování zaslechl zvuk, který se od burácení větru lišil. Opět vyhlédl z okna. Nic neviděl, ale ten zvuk sílil. Netrvalo dlouho a stalo se z něj nesnesitelné kvílení.

Z vánice se vynořily rozmazané kontury jakéhosi letadla. Stávaly se čím dál ostřejšími. Vzdáleně se podobaly raketoplánu. Stroj přeletěl nad panelákem, ve kterém muž bydlel. Muž přeběhl na druhou stranu bytu, aby viděl zbytek jeho dráhy. „Raketoplán“ se zřítil do lůna Benešovy třídy.

„Raketoplán“ následovaly další podobné stroje. Jeden z nich vyoral širokou brázdu před vjezdem do Benešovy třídy, takže na něj měl muž volný výhled. Ze stroje vystoupilo množství postaviček ve skafandrech. Rozeběhly se do všech stran.

Muž na nic nečekal. Přehodil si přes sebe péřovou bundu a šálu a běžel dolů ze schodů. Nebyl dost rychlý. Ve třetím patře zaslechl, jak se tříští skleněná výplň vchodových dveřích a jak „kosmonauti“ prohledávají suterén a byty v přízemí. Muž vtrhl do bytu Benešových. Nikoho nezastal. Upaloval k oknu v kuchyni. Venku zahlédl hlídkující „kosmonauty.“ Chtěl se vrátit, ale nešlo to. „Kosmonauti“ stáli za ním. Namířili na něho zbraně vzdáleně podobné přerostlým M-16.

Koncert v Maštali, Náchod - 28. ledna 2012

Typický snímek Anthropoida, foto Michaela Bangová

O „Maštali“ jsem se dozvěděl v říjnu loňského roku, když jsem se poohlížel po nových štacích. Kamarád Petr mě na tenhle podnik odkázal s tím, že v tomhle huličském doupěti se budu cítit dobře. Leč nemohl mi na něj dát žádný kontakt, email, mobil, adresu, zkrátka nic.

Trvalo mi dva měsíce, než jsem ho získal. Google v odpověď na dotaz „maštal náchod“ vypátral několik snímků kapel Jo!Ska a Masterpiece, dál už nic. Ptal jsem se kdekoho. Kdo odpověděl, nevěděl. Náhoda však tomu chtěla, že na posledním Minišrumci (viz samostatný článek) jsem potkal „Spacáka,“ který šťastnou shodou okolností měl v mobilu uložené číslo paní majitelky.

Zcela vlevo Motorkář a Šárka, foto Michaela Bangová

Pak už to šlo snadno. Paní majitelka, říkejme jí Šárka, mě vysvětlila, kde její podnik najdu. Stál hned za náchodskou Benzinou. Když jsem pak jednou cestou do školy z autobusu zahlédl nenápadný vývěsní štít, nalakovanou krajinku s vypáleným cejchem, bylo mi jasné, proč jsem tu hospodu nenašel. Plný název podniku byl totiž „Krčma Maštal.“

Schůzku jsme si kvůli vánočním svátkům domluvili na Tři krále. Vešel jsem dovnitř. Po stěnách výčepu visely rozličné ohlávky a chomouty a u kamen si hřála záda hárající fenka rotvajlera. V Maštali jsme se sešli čtyři. Šárka se vzezřením zasloužilé čarodějnice, motorkář za barem a „Jarek,“ pupkatý strejc s hlavou jako koleno před ním, a já. V první chvíli jsem se opravdu lekl, kam jsem to vlezl. Troufám si říct, že i oni byli překvapeni tím, co jim tam vlezlo za vyplašeného zajíce.

Anthropoid a šílený mikrofon, foto Michaela Bangová

Na všem podstatném, datu, čase, mikrofonu, vstupném a dodání plakátu jsme se domluvili velice rychle. Ještě jsem jim nechal poslechnout jednu ze svých skladeb. Schválně jsem doporučil Začíná hon, asi tu nejblbější věc, kterou jsem kdy složil. Jamile jsem viděl motorkáře pokyvoval hlavou do rytmu, byl jsem si jistý, že to zabralo. Koncert jsme domluvili na 28. ledna toho roku. Potom, co mi pět různých řidičů oznámilo, že ten den zkrátka nemůžou, mě, Míšu a můj aparát tam dopravil Míšin tatínek.

Hned po příchodu do Maštale mě čekalo první nemilé překvapení. Patrně jsem přecenil schopnosti „správce webu,“ jinak profilu na facebook.com, když jsem mu poslat odkaz ulozto.cz, kam jsem zkomprimovaný plakát uložil. Tiše jsem předpokládal, že když mi nikdo neodpovídá, že zásilka došla v pořádku. Přiště už radši nic předpokládat nebudu a obětuju trochu toho kreditu, abych měl jistotu. Propagace koncertu tedy byla nulová. Já a Šárka jsme sice několik lidí osobně pozvali, ale moc platné to nebylo. Těsně před začátkem se mi tam sešlo s bídou šest duší.

Použitý aparát, foto Jan Hamerský

O Třech králích jsem Jarka požádal, jestli by mi nesehnal mikrofon i s aparátem. Jarek mikrofon s aparátem sehnal, ale celé to mělo dvě vady. Tranzistorové kombo Fender mělo výkon bídných 20W, takže jsem ho svým 100W Kustomem bez problému umlátil, a mikrofonu navíc chyběl stojan. Nakonec si poradil elegantně. Mikrofon leukoplastí přidělal na štafle. Přesto jsem ale mikrofon většinu času bojkotoval a spoléhal se pouze na vlastní plíce.

Stojan na mikrofon, foto Jan Hamerský

 Začátek jsem pozdržel o čtvrt hodiny. Teď s časovým odstupem jsem si jistý tím, že by neuškodilo počkat klidně i půl hodiny. Odehrál jsem téměř celý Enneagram a až potom začali přicházet další lidi. Obecenstvo ale bylo skvělé. Sice se jich nakonec sešlo pouhých jedenáct, ale každý z nich vydal za dva. Proto, ač se to s pravidly hardcorového společenství vůbec neslučuje, jsem kvůli pozdě příchozím zopakoval dobrou čtvrtinu koncertu. Až pak mi bylo dovoleno odejít.

Kvality svého vystoupení radši snad ani komentoval nebudu. Zmrvil jsem snad každou skladbu, kterou jsem zahrál. Nikdo to nepoznal. Dokonce se mě jeden borec ptal, jestli náhodou nemám klasické hudební vzdělání. Vyvedl jsem ho z omylu.

Dav poprvé, foto Michaela Bangová

Tržba na dobrovolném vstupné (436,-) předčila moje očekávání, a tak jsem bez váhání všem, kteří projevili zájem, demáče prachsprostě rozdal. Celkem jsem jich udal sedm. Majitelka, přestože asi nebyla moc nadšená tím, že jsem si na baru poručil jen vodu a číši červeného vína (když hraju píseň Těžké víno, nechávám kolovat sklenici vína, pozn. aut.), nakonec pro moje vystoupení měla jen slova chvály a nabídla mi, že bych tam v létě mohl vystoupit znovu. Bez váhání jsem přijal.

Dav před koncem koncertu, foto Michaela Bangová

Když jsme se sbalili, aparát naložili a vyrazili domů, únava, která mě během koncertu míjela, mě dohnala. Cítil jsem se trochu jak Lemmy z Motörhead, který po vydařeném koncertu v limuzíně prchá před rozhicovanými fanoušky do hotelu a v duchu si slibuje, že na příští štaci jim to nandá zrovna tak.

Seznam skladeb

Enneagram

Začíná hon
Co kdyby
Ženatý se závazky
Šest ráno
Do zbraně

Urbi et Orbi

Do zbraně!
Červený a černý
Ecce Terria
Čangovo jitro

Intimita (Sběrné surovosti)

Byl únor
Sen o lesní bohyni

Přídavky

Už je to tady!
Začíná hon
Do zbraně!
Červený a černý

Miloš Dvořáček s kolemjdoucím Spacákem - 26. ledna 2012

Foto: Jan Novák (http://honzanovak.rajce.idnes.cz/)

Jak jste si jistě všimli, nepatřím zrovna mezi ty nejpilnější bloggery a vykazuju stabilní normu jeden článek na jeden měsíc. Ani dnes se mi psát nechce, ale protože to, co jsem včera viděl, pokládám přinejmenším za pozoruhodné, rozhodl jsem to zaznamenat, dokud to mám ještě v paměti.

Když jsme se s drahou polovičkou dozvěděli o záměru mého bývalého učitele výtvarky z gymnaziálních let, Petra „Spacáka“ Staňka, malovat do rytmů bubeníka Miloše Dvořáčka a tónů vyhlášeného polického trumpetisty Štěpána Přibyla, vůbec jsme nepochybovali o tom, že to bude jedinečný zážitek. Skutečnost však dalece předčila všechna má očekávání.

Představení mělo začít ve dvě odpoledne. Dorazil jsem asi pět minut po plánovaném začátku. Narazil jsem na vylidněné předsálí a téměř plný sál bývalého broumovského kina, dnešního Infocentra.

Na polstrovaných sedačkách hřadovali vesměs rozverní žáci tamního gymnázia. Zaváhal jsem, jestli jsem vůbec na správném místě. Jakmile jsem ale zahlédl Michala Čepelku a hned po něm Spacáka, nebylo pochyb.

Trochu mě to vyděsilo. Nabyl jsem dojmu, že jsem se připletl k nějaké protivné školometské akci. Ostatně Staňkům dlouhý a vyprázdněný úvodní proslov tomu jedině nasvědčoval. Jak se ale později ukázalo, nic nemohlo být dál od pravdy.

Po Staňkovi před pódium předstoupil Štěpán Přibyl. Po něm následoval Miloš Dvořáček, který se vzhledem k svému, byť zcela zaslouženému renomé „velkého umělce,“ které jej předcházelo, dočkal sice vlažných, ale přesto největších ovací. A to přitom pouze obecenstvo pozdravil.

Michal mě před začátkem představení požádal, abych pohlídal kameru, která snímala Miloše Dvořáčka. Musím se mu omluvit, svůj úkol jsem nesplnil, protože to, co se dělo před pódiem, mě doslova pohltilo. Miloš zachrastil několika domorodými udělátky, udal rytmus a Štěpán se přidal.

Spacák vyčkal. Až po chvíli načrtl tužkou několik hrubých kontur, které však vzhledem k přesvícenému plátnu, na které Staněk maloval a jež snímala další kamera, byly téměř nezřetelné. Následovalo pár rozpitých hrubých tahů modrou v levé části plátna. Spacák namaloval oblouk z levé strany plátna do pravého. Modrá se postupně zakalovala a přecházela ve špinavou černou. Přibyl odstín podobně nejasné hnědé a mě to celé začínalo být divné. 

Miloš totiž volil do ethno stylu laděné rytmy. Očekával jsem, že v odpověď na to Spacák bude volit pestřejší, jasnější a členitější malbu a že se bude snažit své tahy rytmizovat. Nic z toho se nestalo a Spacák si pouze hrál s odstíny. Po chvíli to sice vzdal a pokusil se chytit do rytmu, neúspěšně.

Zlom nastal po necelých patnácti dvaceti minutách malování / hraní. Petr Staněk představení zastavil a s poukazem na to, že je úplně mimo rytmus a náladu se všem omluvil. Moje dosud pouze v duchu nesměle vyslovené podezření se potvrdilo.

Gymnazisti a jejich učitelé se rozprchli. V sále nás zůstalo jen pár. Sami tvůrci strávili zbývající čas takřka formanovským handrkováním na téma, kde se stala chyba, respektive jestli se kdo nějaké chyby vůbec dopustil. Asi opravdu nikdo nepočítal s tak rychlým koncem v nejlepších tradicích rozmarů Guns'n'Roses. 

Možná jsem byl jediný, ale mě ale takový konec nadchl. Odhalil totiž víc, než sami tvůrci zamýšleli. Nejenom něco na první pohled tak absurdního jako to, že se dílo nemusí dařit i v tak zdánlivě svobodomyslném odvětví, jakým umění je.

Běžný smrtelník umění nerozumí, je s to nejvýš pochopit jeho nezbytný řemeslný základ. Ponechávám stranou, zda přičiněním své pohodlnosti nebo neschopnosti. Průměrný člověk vnímá jen tahy a tóny a neuvažuje to, že mezi nimi může být nějaká spojitost. Nechci říct, že by existovala jakási převodová tabulku pro noty a barvy, byť by si ji někteří fyzici jistě přáli a možná ji i někdo příčinlivější i sestavil, to nevím. Propojení hudby a malby dle mého názoru lze totiž jedině cítit, ne změřit.

Pravděpodobně tím snížím celý tento článek na neprůkazné esthetské blábolení, ale když i má drahá, která umění vůbec nerozumí a ani se jí nelíbí, co se líbí mě (i přesto ji mám rád) cítila, že obraz nekoresponduje s tím, co Miloš se Štěpánem hráli, to nemůže být náhoda.

Ano, celé toto velké představení skončilo na první pohled neslavně, ale dle mě je to jen klamné zdání. V umění totiž podle mě není tak důležité, zda se to či ono díla zdařilo, ale spíš to, co to provede s obecenstvem.