|
Šest ráno, olejotisk Rostislava Krámského |
Šest ráno.
Zavřeštěl budík. Muž zamáčkl vypínač a ještě chvíli
ležel. Pak vstal a šel k oknu. Cestou zapnul rádio. Venku ještě
byla tma. Rozverná rozhlasová moderátorka švitořila: „Počasí;
dnes bude pořádnej fičák, tak bacha na to, lidi, ať nám
neodletíte na neplánovanou dovolenou. Řidiče, čekejte taky hustý
sněžení a nízkouviditelnost, tak bacha, ať se nevymelete. V
nížinách naměříme mínus tři, ve vyšších polohách mínus
sedmičku.“
Muž
vypnul rádio. Zapnul rychlovarnou konvice a šel do koupelny. Otřásl
se. Byla tam zima. Na linoleu zahlédl mršinu seschlé vosy. Z
umyvadla vybral zbytky včerejší večeře, vyhodil je do koše v
kuchyni a zalil pytlík čaje v hrnku. Pak si vyčistil zuby. Napil
se čaje. Byl hořký a studený.
Podíval se na
hodiny nad dveřmi do kuchyně a rázem ožil. Ve spěchu se nasoukal
do spodků, košile a zváleného obleku a vyběhl z bytu. Cestou
dolů málem srazil ze schodů paní se psem. Na zastávku doběhl v
poslední chvíli. Autobus už odjížděl. Řidič se nad mužem
smiloval. Zastavil a otevřel mu. Muž se vměstnal mezi dveře a
masu nasupených pracujících. Z kapsy vylovil empétrojku.
|
Ženatý se závazky, olejotisk Rostislava Krámského |
|
Co kdyby, olejotisk Rostislava Krámského |
Autobus pokračoval
z Benešovy třídy do Masarykovy ulice. Na tamní zastávce se ještě
menší množství venku mrznoucích zoufalců do autobusu vmáčklo.
Ostatní na zastávkách Moravské předměstí I a Hotel Garni se
potázali se nepořízenou. Autobus zpomalil před semafory kruhového
objezdu u hotelu Garni. Uvízl ve chvostu dopravní zácpy.
Minuly dvě
zelené. Autobus stále ještě neprojel objezdem. Pak najednou
světla v hotelu zhasla. Muž tomu nevěnoval pozornost. Že se něco
děje, si uvědomil ve chvíli, kdy se masa cestujících začala
podivně kroutit. Muž vypnul empétrojku a vyndal si sluchátka z
uší. Zjistil, že nesvítí ani semafory. Slyšel vzrušené hlasy.
„Hm,
bezvadný.“
„Stane se.“
„Stane se?“ „Já mám za
chvíli pohovor!“ soptěla jakási starší paní.
„Tak si
vystupte! Pane řidiči, pusťte nás ven!“
„Lidi, neblázněte.
Ještě kvůli vám budu mít flastr,“ odvětil řidič
prostřednictvím rozhlasu.
„'Dyť není slyšet ani
rádio!“
Cestující jako na povel ztichli. Skutečně slyšeli
jen šum nerozeznatelný od venku běsnící vichřice.
„A co
jiný stanice?“
Řidič prošel
všechny frekvence, i ty, které běžně neposlouchal. Byl slyšet
buď šum, nebo vůbec nic.
„To je fakt
divný.“
„Jen klid, kdyby se něco dělo, bylo by slyšet
sirény.“
„Co když taky nejdou?“
„I kdyby, vyjely
bychom. Věřte mi, jsem hasič – Teď mě, prosím, všichni
poslouchejte! Zachovejte klid! Vichřice asi jen strhla vedení. Není
žádný důvod k panice! Pane řidiči, můžete nás pustit ven?“
„Vy jste mě
neslyšel? Když vás teď pustím, dostanu kilo flastr!“ kontroval
rozhlas.
„Chlape, neserte mě. Jestli to kilo nemůžete přenýst
přes srdce, tady máte jedno ode mě. Vracet mi ho nemusíte,“
bylo to poslední, co cestující z palubního rozhlasu slyšeli;
hned nato jim řidič otevřel.
|
Litanie, olejotisk Rostislava Krámského |
Když muž
vystoupil, chvíli váhal, kam jít. Jestli do práce, nebo domů.
Rozhodl se jít domů. Cestou viděl, jak strážníci pokutují
špatně parkující řidiče. Pár metrů od nich zloději rozbíjeli
výlohy a do přistaveného dodávky nakládali, co jim přišlo pod
ruku. Většina řidičů trčících v zácpě buď nečinně seděla
ve voze, nebo se haštěřila s ostatními. Muž si pobertů a řidičů
nevšímal a zrychlil.
V okolí ZŠ Sion
se zdálo být všechno v pořádku. Venku pohybujících se lidí
bylo pomálo. Vesměs pejskařů. Jediné, co narušovalo rutinu
všedního rána na Moravském předměstí, byli důchodci ve velkém
vynášející obsah mrazáku na balkón.
Muž odemkl dveře
bytu. Také všechno, co měl v mrazáku a lednici, odnesl na balkón.
Zapnul televizi. Nechytil ani kabelové a satelitní stanice. Rozhlas
také zklamal. Muž zalitoval, že si onehdá namísto počítače
nepořídil notebook. Zazvonil u sousedova bytu. Soused mu otevřel
takřka ihned.
„Dáte si kafe?“
zeptal se ho.
„Ne, díky.“
„Ani nic k jídlu?“
„Ne
díky, už jste snídal.“
„Ale no tak. Udělám vám míchaný
vajíčka, jestli chcete.“
„Díky, jste hodnej.“
Soused na plynovej
vařič postavil pánev a rozklepl do ní tři vejce.
„Můžu se vás
na něco zeptat – když máte ten notebook?“
„Jasně, jen do
mě.“
„Připojil jste se?“
„Ani náhodou. Telka, rádio
... nic nefunguje.“
„Čím to … ?“
„Kamaráde, to Ti
nepovím. Na Tvým místě bych nikam nelez'. Ono to nějak
dopadne.“
„To je fakt.“
Snědli vajíčka,
po chvíli přemlouvání spolu vypili trochu kávy a muž se opět
vrátil do svého bytu. Přelétl pohledem svoji chudou knihovnu a
sáhl po včerejších novinách. Vydržel číst asi pět minut. Pak
noviny pohodil na gauč a dlouze se podíval z okna.
|
Začíná hon, olejotisk Rostislava Krámského |
Viděl jen matné
obrysy okolních panelových domů a husté sněžení. Brzy ho
omrzelo i to a rozhodl se dát novinám druhou šanci. Po chvíli
listování zaslechl zvuk, který se od burácení větru lišil.
Opět vyhlédl z okna. Nic neviděl, ale ten zvuk sílil. Netrvalo
dlouho a stalo se z něj nesnesitelné kvílení.
Z vánice se
vynořily rozmazané kontury jakéhosi letadla. Stávaly se čím dál
ostřejšími. Vzdáleně se podobaly raketoplánu. Stroj přeletěl
nad panelákem, ve kterém muž bydlel. Muž přeběhl na druhou
stranu bytu, aby viděl zbytek jeho dráhy. „Raketoplán“ se
zřítil do lůna Benešovy třídy.
„Raketoplán“
následovaly další podobné stroje. Jeden z nich vyoral širokou
brázdu před vjezdem do Benešovy třídy, takže na něj měl muž
volný výhled. Ze stroje vystoupilo množství postaviček ve
skafandrech. Rozeběhly se do všech stran.
Muž na nic nečekal. Přehodil si přes sebe péřovou bundu a šálu
a běžel dolů ze schodů. Nebyl dost rychlý. Ve třetím patře
zaslechl, jak se tříští skleněná výplň vchodových dveřích
a jak „kosmonauti“ prohledávají suterén a byty v přízemí.
Muž vtrhl do bytu Benešových. Nikoho nezastal. Upaloval k oknu v
kuchyni. Venku zahlédl hlídkující „kosmonauty.“ Chtěl se
vrátit, ale nešlo to. „Kosmonauti“ stáli za ním. Namířili
na něho zbraně vzdáleně podobné přerostlým M-16.