Miloš Dvořáček s kolemjdoucím Spacákem - 26. ledna 2012

Foto: Jan Novák (http://honzanovak.rajce.idnes.cz/)

Jak jste si jistě všimli, nepatřím zrovna mezi ty nejpilnější bloggery a vykazuju stabilní normu jeden článek na jeden měsíc. Ani dnes se mi psát nechce, ale protože to, co jsem včera viděl, pokládám přinejmenším za pozoruhodné, rozhodl jsem to zaznamenat, dokud to mám ještě v paměti.

Když jsme se s drahou polovičkou dozvěděli o záměru mého bývalého učitele výtvarky z gymnaziálních let, Petra „Spacáka“ Staňka, malovat do rytmů bubeníka Miloše Dvořáčka a tónů vyhlášeného polického trumpetisty Štěpána Přibyla, vůbec jsme nepochybovali o tom, že to bude jedinečný zážitek. Skutečnost však dalece předčila všechna má očekávání.

Představení mělo začít ve dvě odpoledne. Dorazil jsem asi pět minut po plánovaném začátku. Narazil jsem na vylidněné předsálí a téměř plný sál bývalého broumovského kina, dnešního Infocentra.

Na polstrovaných sedačkách hřadovali vesměs rozverní žáci tamního gymnázia. Zaváhal jsem, jestli jsem vůbec na správném místě. Jakmile jsem ale zahlédl Michala Čepelku a hned po něm Spacáka, nebylo pochyb.

Trochu mě to vyděsilo. Nabyl jsem dojmu, že jsem se připletl k nějaké protivné školometské akci. Ostatně Staňkům dlouhý a vyprázdněný úvodní proslov tomu jedině nasvědčoval. Jak se ale později ukázalo, nic nemohlo být dál od pravdy.

Po Staňkovi před pódium předstoupil Štěpán Přibyl. Po něm následoval Miloš Dvořáček, který se vzhledem k svému, byť zcela zaslouženému renomé „velkého umělce,“ které jej předcházelo, dočkal sice vlažných, ale přesto největších ovací. A to přitom pouze obecenstvo pozdravil.

Michal mě před začátkem představení požádal, abych pohlídal kameru, která snímala Miloše Dvořáčka. Musím se mu omluvit, svůj úkol jsem nesplnil, protože to, co se dělo před pódiem, mě doslova pohltilo. Miloš zachrastil několika domorodými udělátky, udal rytmus a Štěpán se přidal.

Spacák vyčkal. Až po chvíli načrtl tužkou několik hrubých kontur, které však vzhledem k přesvícenému plátnu, na které Staněk maloval a jež snímala další kamera, byly téměř nezřetelné. Následovalo pár rozpitých hrubých tahů modrou v levé části plátna. Spacák namaloval oblouk z levé strany plátna do pravého. Modrá se postupně zakalovala a přecházela ve špinavou černou. Přibyl odstín podobně nejasné hnědé a mě to celé začínalo být divné. 

Miloš totiž volil do ethno stylu laděné rytmy. Očekával jsem, že v odpověď na to Spacák bude volit pestřejší, jasnější a členitější malbu a že se bude snažit své tahy rytmizovat. Nic z toho se nestalo a Spacák si pouze hrál s odstíny. Po chvíli to sice vzdal a pokusil se chytit do rytmu, neúspěšně.

Zlom nastal po necelých patnácti dvaceti minutách malování / hraní. Petr Staněk představení zastavil a s poukazem na to, že je úplně mimo rytmus a náladu se všem omluvil. Moje dosud pouze v duchu nesměle vyslovené podezření se potvrdilo.

Gymnazisti a jejich učitelé se rozprchli. V sále nás zůstalo jen pár. Sami tvůrci strávili zbývající čas takřka formanovským handrkováním na téma, kde se stala chyba, respektive jestli se kdo nějaké chyby vůbec dopustil. Asi opravdu nikdo nepočítal s tak rychlým koncem v nejlepších tradicích rozmarů Guns'n'Roses. 

Možná jsem byl jediný, ale mě ale takový konec nadchl. Odhalil totiž víc, než sami tvůrci zamýšleli. Nejenom něco na první pohled tak absurdního jako to, že se dílo nemusí dařit i v tak zdánlivě svobodomyslném odvětví, jakým umění je.

Běžný smrtelník umění nerozumí, je s to nejvýš pochopit jeho nezbytný řemeslný základ. Ponechávám stranou, zda přičiněním své pohodlnosti nebo neschopnosti. Průměrný člověk vnímá jen tahy a tóny a neuvažuje to, že mezi nimi může být nějaká spojitost. Nechci říct, že by existovala jakási převodová tabulku pro noty a barvy, byť by si ji někteří fyzici jistě přáli a možná ji i někdo příčinlivější i sestavil, to nevím. Propojení hudby a malby dle mého názoru lze totiž jedině cítit, ne změřit.

Pravděpodobně tím snížím celý tento článek na neprůkazné esthetské blábolení, ale když i má drahá, která umění vůbec nerozumí a ani se jí nelíbí, co se líbí mě (i přesto ji mám rád) cítila, že obraz nekoresponduje s tím, co Miloš se Štěpánem hráli, to nemůže být náhoda.

Ano, celé toto velké představení skončilo na první pohled neslavně, ale dle mě je to jen klamné zdání. V umění totiž podle mě není tak důležité, zda se to či ono díla zdařilo, ale spíš to, co to provede s obecenstvem.