Nahrávání EP Urbi et Orbi (Music Hell, HK, 2. den, 18. ledna 2012)

Anthropoid, foto Michal Voda

Od chvíle, kdy se Jarek nakvap vydal na schůzi představenstva, uplynulo pět dní. Celou tu dobu mě k nevoli mé nejdražší trápila jediná věc: budou mi vůbec na natáčení stačit peníze? Abyste rozuměli, celé natáčení jsem platil z přeplatků za ubytování na kolejích, úhrnem tři tisíce tři sta korun.

Platilo se obligátních tři sta korun za hodinu práce. První den jsme točili osm hodin, čili jsem ten den utratil dva tisíce čtyři sta korun a mě zbývali peníze na tři hodiny zvukařovy práce. Neměl jsem představu, za jak dlouho se nám podaří poslední skladbu (Čangovo jitro) opravit a kolik času zaberou konečné úpravy a míchání.

Tentokrát jsme začali přesněji, ve 12:05. Už když jsem vkročil do dvora, kde se studio nacházelo, jsem slyšel ozvěnu betelného kraválu. Přiznám se, že mě v první chvíli nenapadlo, že si Jarek jen přehrává, co jsme minulou středu nahráli.

Zvuk sice měl ten správný říz, leč mé nadšení z toho, co jsem slyšel, postupně opadalo. Přeznívání strun se mi sice podařilo téměř odstranit, ale ve své hře jsem slyšel až příliš zbytečných škrtanců, a aby toho nebylo málo, zjistil jsem, že jsem většinu skladeb nakonec nahrál delší, než jsem chtěl. Jistě, Petrucci ze mě nikdy nebude, ale stejně mě mrzelo, jak špatně jsem to zahrál. Leč už nebylo času na nápravu.

S přestávkami jsme opravili ty nejpalčivější nedostatky v Čangově jitru. Přestávky vesměs způsobovali buď zákazníci, kteří stejně jako posledně do studia, které zároveň bylo hudebninami, pravidelně vpadávali, nebo Jarkovi kamarádi z branže, kteří mu přišli nabídnout nový katalog a při té příležitosti s ním probrali drby z branže a porovnali různé bicí soupravy, na které oni nebo jejich kluci hráli. Nepopírám, že mě to pěkně sr__o, 'dyť mi takhle protékaly peníze mezi prsty, ale stejně jsem mu nic neřekl. Sice se můžu hájit tím, že Jarek už měl živnost zařízenou, to ale nic nemění na tom, že jsem se zachoval jako docela obyčejný srab.

Po posledních opravách už jsme si jen hráli ze zvukem. Uši jsem sice špicoval vytrvale, ale stejně jsem z toho kroutění knoflíky moc moudrej nebyl. Po předchozích zkušenostech a pod tlakem všech těch falší, které jsem zahrál, jsem volil tlumenější kytaru, ale jak mi kamarád, jehož uším popravdě leckdy věřím víc než těm svým, potvrdil, nebyl to krok správným směrem. Zpěvy se s kytarami vůbec nespojily, takže to celé neznělo jako celek, ale jako dvě oddělené stopy. Kdybych se tolik nebál ... ale co, za blbost se platí. V mém případě doslova.

Jarek stopy vyčistil, zahladil a smíchal. EP jsem si pro kontrolu ještě jednou celý poslechl. Výsledek mi v tu chvíli zněl o dost lepší než Enneagram, a tak jsem si bez velkého váhání stáhl Urbi et Orbi do empétrosky a vyplatil Jarkovi zbylých devět stovek. Že jsem byl ošálen, jsem si, jak jste jistě odhadli, uvědomil až později, ale to vám jistě nemá valný význam připomínat.

Shrnu-li svou první zkušenost se opravdickým studiem, musím uznat, že v konečném důsledku jsem zklamaný. Jarek je sice zvukař z povolání a hudebník s praxí delší než je můj vlastní život, ale obávám se, že to mému EP paradoxně spíš uškodilo.

Ne proto, že by odvedl špatnou práci. Jarek mě sice o hodinu ošidil, ale udělal, co měl, byť nic navíc. Troufám si říct, přestože mi to nikdy na neřekl, že mě nebral vážně. Už kvůli tomu, že velmi rychle odhadl, že vlastně ani nejsem muzikant.

Musel jsem vynaložit celý přeplatek z ubytovacího stipendia, abych pochopil, co všechno navíc mi studio bratrů Šleisových za těch pár šušňů nabízelo. Kubovi sice zatím chybějí zkušenosti a nemůžu si od něj pro účely nahrávání půjčit takový skvostný aparát jako v Music Hell, ale má pro současnou kytarovou muziku cit a nekouká na moje kraválem doprovázené říkanky skrz prsty. Proto pokud tomu budou okolnosti přiznivější, poslední díl své „demáčové trilogie“ natočím znovu zase tam.