ENNEAGRAM - DEVĚT TVÁŘÍ DUŠE

Šest ráno, olejotisk Rostislava Krámského

Šest ráno. Zavřeštěl budík. Muž zamáčkl vypínač a ještě chvíli ležel. Pak vstal a šel k oknu. Cestou zapnul rádio. Venku ještě byla tma. Rozverná rozhlasová moderátorka švitořila: „Počasí; dnes bude pořádnej fičák, tak bacha na to, lidi, ať nám neodletíte na neplánovanou dovolenou. Řidiče, čekejte taky hustý sněžení a nízkouviditelnost, tak bacha, ať se nevymelete. V nížinách naměříme mínus tři, ve vyšších polohách mínus sedmičku.“

Muž vypnul rádio. Zapnul rychlovarnou konvice a šel do koupelny. Otřásl se. Byla tam zima. Na linoleu zahlédl mršinu seschlé vosy. Z umyvadla vybral zbytky včerejší večeře, vyhodil je do koše v kuchyni a zalil pytlík čaje v hrnku. Pak si vyčistil zuby. Napil se čaje. Byl hořký a studený.

Podíval se na hodiny nad dveřmi do kuchyně a rázem ožil. Ve spěchu se nasoukal do spodků, košile a zváleného obleku a vyběhl z bytu. Cestou dolů málem srazil ze schodů paní se psem. Na zastávku doběhl v poslední chvíli. Autobus už odjížděl. Řidič se nad mužem smiloval. Zastavil a otevřel mu. Muž se vměstnal mezi dveře a masu nasupených pracujících. Z kapsy vylovil empétrojku.

Ženatý se závazky, olejotisk Rostislava Krámského

Co kdyby, olejotisk Rostislava Krámského

Autobus pokračoval z Benešovy třídy do Masarykovy ulice. Na tamní zastávce se ještě menší množství venku mrznoucích zoufalců do autobusu vmáčklo. Ostatní na zastávkách Moravské předměstí I a Hotel Garni se potázali se nepořízenou. Autobus zpomalil před semafory kruhového objezdu u hotelu Garni. Uvízl ve chvostu dopravní zácpy.

Minuly dvě zelené. Autobus stále ještě neprojel objezdem. Pak najednou světla v hotelu zhasla. Muž tomu nevěnoval pozornost. Že se něco děje, si uvědomil ve chvíli, kdy se masa cestujících začala podivně kroutit. Muž vypnul empétrojku a vyndal si sluchátka z uší. Zjistil, že nesvítí ani semafory. Slyšel vzrušené hlasy.

„Hm, bezvadný.“
„Stane se.“
„Stane se?“ „Já mám za chvíli pohovor!“ soptěla jakási starší paní.
„Tak si vystupte! Pane řidiči, pusťte nás ven!“
„Lidi, neblázněte. Ještě kvůli vám budu mít flastr,“ odvětil řidič prostřednictvím rozhlasu.
„'Dyť není slyšet ani rádio!“
Cestující jako na povel ztichli. Skutečně slyšeli jen šum nerozeznatelný od venku běsnící vichřice.
„A co jiný stanice?“

Řidič prošel všechny frekvence, i ty, které běžně neposlouchal. Byl slyšet buď šum, nebo vůbec nic.

„To je fakt divný.“
„Jen klid, kdyby se něco dělo, bylo by slyšet sirény.“
„Co když taky nejdou?“
„I kdyby, vyjely bychom. Věřte mi, jsem hasič – Teď mě, prosím, všichni poslouchejte! Zachovejte klid! Vichřice asi jen strhla vedení. Není žádný důvod k panice! Pane řidiči, můžete nás pustit ven?“

„Vy jste mě neslyšel? Když vás teď pustím, dostanu kilo flastr!“ kontroval rozhlas.
„Chlape, neserte mě. Jestli to kilo nemůžete přenýst přes srdce, tady máte jedno ode mě. Vracet mi ho nemusíte,“ bylo to poslední, co cestující z palubního rozhlasu slyšeli; hned nato jim řidič otevřel.

Litanie, olejotisk Rostislava Krámského

Když muž vystoupil, chvíli váhal, kam jít. Jestli do práce, nebo domů. Rozhodl se jít domů. Cestou viděl, jak strážníci pokutují špatně parkující řidiče. Pár metrů od nich zloději rozbíjeli výlohy a do přistaveného dodávky nakládali, co jim přišlo pod ruku. Většina řidičů trčících v zácpě buď nečinně seděla ve voze, nebo se haštěřila s ostatními. Muž si pobertů a řidičů nevšímal a zrychlil.

V okolí ZŠ Sion se zdálo být všechno v pořádku. Venku pohybujících se lidí bylo pomálo. Vesměs pejskařů. Jediné, co narušovalo rutinu všedního rána na Moravském předměstí, byli důchodci ve velkém vynášející obsah mrazáku na balkón.

Muž odemkl dveře bytu. Také všechno, co měl v mrazáku a lednici, odnesl na balkón. Zapnul televizi. Nechytil ani kabelové a satelitní stanice. Rozhlas také zklamal. Muž zalitoval, že si onehdá namísto počítače nepořídil notebook. Zazvonil u sousedova bytu. Soused mu otevřel takřka ihned.

„Dáte si kafe?“ zeptal se ho.
„Ne, díky.“
„Ani nic k jídlu?“
„Ne díky, už jste snídal.“
„Ale no tak. Udělám vám míchaný vajíčka, jestli chcete.“
„Díky, jste hodnej.“

Soused na plynovej vařič postavil pánev a rozklepl do ní tři vejce.

„Můžu se vás na něco zeptat – když máte ten notebook?“
„Jasně, jen do mě.“
„Připojil jste se?“
„Ani náhodou. Telka, rádio ... nic nefunguje.“
„Čím to … ?“
„Kamaráde, to Ti nepovím. Na Tvým místě bych nikam nelez'. Ono to nějak dopadne.“
„To je fakt.“

Snědli vajíčka, po chvíli přemlouvání spolu vypili trochu kávy a muž se opět vrátil do svého bytu. Přelétl pohledem svoji chudou knihovnu a sáhl po včerejších novinách. Vydržel číst asi pět minut. Pak noviny pohodil na gauč a dlouze se podíval z okna.

Začíná hon, olejotisk Rostislava Krámského

Viděl jen matné obrysy okolních panelových domů a husté sněžení. Brzy ho omrzelo i to a rozhodl se dát novinám druhou šanci. Po chvíli listování zaslechl zvuk, který se od burácení větru lišil. Opět vyhlédl z okna. Nic neviděl, ale ten zvuk sílil. Netrvalo dlouho a stalo se z něj nesnesitelné kvílení.

Z vánice se vynořily rozmazané kontury jakéhosi letadla. Stávaly se čím dál ostřejšími. Vzdáleně se podobaly raketoplánu. Stroj přeletěl nad panelákem, ve kterém muž bydlel. Muž přeběhl na druhou stranu bytu, aby viděl zbytek jeho dráhy. „Raketoplán“ se zřítil do lůna Benešovy třídy.

„Raketoplán“ následovaly další podobné stroje. Jeden z nich vyoral širokou brázdu před vjezdem do Benešovy třídy, takže na něj měl muž volný výhled. Ze stroje vystoupilo množství postaviček ve skafandrech. Rozeběhly se do všech stran.

Muž na nic nečekal. Přehodil si přes sebe péřovou bundu a šálu a běžel dolů ze schodů. Nebyl dost rychlý. Ve třetím patře zaslechl, jak se tříští skleněná výplň vchodových dveřích a jak „kosmonauti“ prohledávají suterén a byty v přízemí. Muž vtrhl do bytu Benešových. Nikoho nezastal. Upaloval k oknu v kuchyni. Venku zahlédl hlídkující „kosmonauty.“ Chtěl se vrátit, ale nešlo to. „Kosmonauti“ stáli za ním. Namířili na něho zbraně vzdáleně podobné přerostlým M-16.