Vskutku bych nemohl tento blog hrdě nazývat heavymetalovou zahrádkou, kdybych opomenul zřejmě nejzásadnější událost pro tuzemský extrémní metal, tedy Brutal Assault. Proto bych se s Vámi s Vaším dovolením rád podělil o několik svých postřehů, které sice patrně zčásti už zazněly a zazní na jiných místech, nicméně věřím, že i přesto se mi snad podaří zachovat jistou míru osobitosti.
První věc, která mě v případě Brutalu zaujala, byl pochopitelně systém výkupu kelímků. Každý návštěvník si spolu s prvním pivem / limonádou / minerálkou musel koupit kelímek, který mohl buď zdarma později s dalším pitím vyměnit za čistý, nebo ho proti lístku, nejvýše však čtyřikrát, vrátit a získat zpátky svůj žeton, respektive 30 Kč. Opravdu netuším, kde to Shindy a spol. odkoukali, ale podle mě, pořadatele, který se musí každý rok popasovat se sběrem velkého množství zasviněných kelímků, je to brilantní řešení. Škoda jen, že ho pořadatelé nemohli použít na zbytek obvyklého festivalového odpadu, tácky, štamprlata, třetinky na kafe a podobně, ale to by se zas úklidová četa kopala do zadku ...
Oproti loňskému roku jsem taky zaznamenal citelný úbytek návštěvníků. Moc mě to nepřekvapilo, poněvadž letošnímu ročníku vyloženě chyběla lákadla srovnatelná s Children of Bodom, Immortal, Opeth nebo Fear Factory. Jistě, letos Brutal poctili svou návštěvou Exploited a Motörhead, jsem však toho názoru, že část skalních fanoušků z toho nebyla právě nadšená. Ale zas když to vezmu kolem a kolem, mě osobně úbytek návštěvníků potěšil. Ona to není žádná slast prodírat se houštinou černých triček i ve chvíli, kdy člověk potřebuje na záchod.
Do Jaroměře jsem se dvěma dalšími společníky dorazil o půl dvanácté. Za hodinu už jsme byli utáboření, nadopovaní arašídy vymáchanými ve wasabi a celí žhaví do akce. První kapelu, kterou jsem ve čtvrtek viděl, byli Sworn Enemy. Jejich živelný hardcore metal rozhodně nezůstal bez odezvy. K vidění byl už takhle brzo (13:30) pěkně rozdováděný kotlík.
Po nich hrající Uneven Structure na festivalu vyučovali matematiku podle „profesora“ Thordendala (Meshuggah) prorostlou djentovými vlivy. Zvuk bohužel neměli nejlepší, takže většina náladových pasáží vůbec nevynikla. Nesedl mi ani rtuťovitý projev kapely. Podle mě by se k takové muzice víc hodila procítěnější prezentace.
Před pódia jsem se vrátil až s posledními takty britských Sylosis. Důvod byl jasný, „králové nintendo coru“ Horse the Band. Věděl jsem, že ta kapela je šílená, ale skutečnost dalece předčila má očekávání. Kytaru trápil jakýsi plážový chlapec, za klávesami se zubil kudrnáč s úsměvem výstavního hřebce, roztomile komolící češtinu a v popředí běsnil chlapík podobný odbarvenému Mariovi. Bylo to úchylné představení, ale já jsem se skvěle bavil.
Neméně zvrhlá kapela na sebe nenechala dlouho čekat. Unexpect z Quebecu sestávaly z houslisty s pořádným květákem na hlavě, sólového kytaristy, vyholeného divouse se zrzavou bradkou, dredatého basáka s devítistrunnou nestvůrou na krku a dredatého doprovodného kytaristy. A samozřejmě zpěvačky v kostýmu voovoo panenky. Jejich uzvučení mělo k ideálu daleko, ale tolik vtipu a nadšení jsem na letošním Brutalu už neviděl. Pro mě to byl velký zážitek, který si rád při nejbližší příležitosti zopakuju.
Na Asphyx Martina van Drunena (ex Pestilence) jsem se moc těšil. Bohužel jejich zvukař to přehnal s výškami, takže jsem z jejich vystoupení nic neměl, i když nemůžu popřít, že se celá kapela snažila, seč mohla. Kreator, který jsem shlédl víceméně z povinnosti, odehrál svůj standard. Skalní, kteří se ochotně se masakrovali v kotli, určitě neurazil. Rozjeté Suicidal Tendencies a klasiky Motörhead, přestože měli parádní zvuk a taky jim to dobře hrálo, jsem ponechal jejich osudu. Šetřil jsem síly na Morbid Angel.
„Morbidi“ nezklamali. Zvuk sice mohl být masitější, ale David Vincent, basák a vrchní chroptič, byl muž na svém místě. Vzdor skalním, kterým letošní experimentální deska Illud Divinum Insanus nesedla a šli si proto vypít svůj protestní žejdlík piva, zaujal nenucenou macho pózu a věnoval se publiku. Pro někoho jsou bohové death metalu Death, pro jiného Deicide, pro další Immolation, pro mě to ten večer byli Morbidi.
Dalšího dne jsem se nechal ukecat jedním z kumpánů a šel se juknout na rumunské Dordenduh. Z folk metalu jsem sice vyrostl, ale to, co Rumuni předvedli vzdor odbytému ozvučení, mě nadchlo. Když potom s souvislosti s nimi padlo jméno věhlasných Negura Bunget, odkud mozky kapely vzešly, bylo vymalováno. Tuhle kapelu chci mít ve sbírce.
Do areálu jsem se vrátil s prvními shnilými tóny skladeb další drunenovky, deathmetalových dějepisců Hail of Bullets. Chlapi se naštěstí poučili z chyb svých kolegů z Asphyx. Jejich zvuk měl ten správný starosvětský říz. Bohužel jsem je mohl vnímat jen velmi povšedně, poněvadž jsem tou dobou čekal u druhého pódia na Decapitated, abych měl dobrý výhled.
Decapitated, známí také díky tragické nehodě, která je v před čtyřmi lety připravila o kytaristu a bubeníka, s příslovečnou polskou razancí zničili vše, co jim stálo v cestě. Frontman Rafal Piotrowski po pódiu běhal jak smyslu zbavený a máchal majestátními dredy, světoběžník Vogg (Lux Occulta, Sceptic, Vader) si pohrával s rymikou a dvaadvacetiletý bubeník Kerim Lechner spolehlivě zastal, co nebožtík Vítek. Ačkoliv tomu jejich letošní deska moc nenasvědčovala, věřím tomu, že nová sestava je stejně dobrá jako původní a připravená rozsekat ještě spoustu dalších prdelí.
Francouzské Gorod, kteří nahradili Atheist, jsem si vychutnával z tribuny. Frontman si publikum získal jak slušnou češtinou, tak tričkem Smashed Face, které nosil. Možná to bylo jen známkou tolikrát zesměšňovaného francouzského vlezprdelkovství, ale bylo to sympatické gesto. Stejně jako jejich solidně ozvučený lehkonohý technický death metal.
Vlastizrádce, finské rusofily z kapely Kypck (čtěte Kursk), vybavené jednostrunnou baskytarou (upřímnost nadevše! Potěšilo mě, že basák chlapsky přiznal, že na jinou strunu nehraje) a kytarou ve tvaru kalašnikova, jsem sledoval jen s malým zájmem. Podobně roztahaným doomovým tělesům moc nefandím, ale nemůžu popřít, že se jim jejich vystoupení povedlo.
To The Exploited už byli jinčí kafíčko. Čtyři akordy zahrané s obměnami, které by stěží rozeznal i zkušený muzikolog, a prozaické bicí slavily úspěch, hlavně mezi thrashery. Vůbec se tomu nedivím. Byla to vzorová hardcore punková jízda. Co jsem viděl v okrese po různých zábavách, se tomuhle ani nepřiblížilo.
Katatonia odehrála svůj obvyklý vysoký standard. I když připouštím, že věci z posledního alba mě vůbec neoslovily, kousky z předešlých alb měly všechno, co měly mít. Na tenhle koncert budu ještě dlouho vzpomínat.
Thrashoví klasici Exodus nezůstali nic dlužni své pověsti a pořádně lidstvo před pódiem rozhýbali směsí neúprosných starosvětských hoblovaček. Vadu na kráse to ale mělo. Zpěvák a hecíř Rob Dukes určitě nevypadal na to, že byl s odezvou publika spokojený. Patrně byl zvyklý na daleko větší divočinu.
Divočáky z The Dillinger Escape Plan jsem radši sledovat z povzdálí. Kluci lítali všude po pódiu, divoce žonglovali nástroji a příležitostně se brodili davem před pódiem. Škoda že jejich hráčské exhibice postrádaly jakýkoliv hlubší smysl. Takhle se z toho mohlo vyvinout nanejvýš zcela nepříčetné, byť strhující DaDa.
Satyricon jsem pominul a vrátil se na tribunu na Soilwork. Soilwork mi udělali radost tím, že vsadili na fláky z prvních čtyř alb. Bohužel jsem si je nemohl náležitě vychutnat, neboť frontmanovo hecování a intonační výpadky mi zážitek z jejich vystoupení dokonale zkazily. Mrzí mě to, neboť technicky vzato by to vůbec nebyl špatný koncert.
Poslední věc, kterou jsem chtěl ten večer vidět, byli britští doomoví klasici Cathedral. Ačkoliv mě jejich desky z let 1991-1998 navnadily, jejich vystoupení mě dokonale zklamalo. Zvuk ušel, ale kapela byla sehraná hůř než leckterá banda okresního formátu a zpěvák zabředl do nucených rockerských póz. Cathedral taky zvolili dost nudný repertoár. Snad se jim příště podaří složit reparát.
Posledního dne jsem před pódia nespěchal. Sice jsem si ještě den předtím bláhově představoval, že si přivstanu a vychutnám si A pale horse named Death a pohrobky násilně ukončených Type O Negative Seventh Void, ale nakonec jsem si přispal a přišel se podívat až kolem poledne na texaské Absu.
Absu hrající po deathgrindových Trigger the Bloodshed spolehlivě nechali zapomenout na všechny rádoby zlé blackové pozéry a ve třech! zahráli strojově přesně průřez jejich skladatelsky vyspělým black thrashem. Hlavně jejich frontman, bubeník a vokalista Proscriptor McGovern podal obdivuhodný výkon. Nejenže levou zadní sázel jeden náročný blastbeat za druhým, ale ještě k tomu skřehotal bez toho, aby se zadýchával a nebylo mu rozumět. Ten chlap musí mít úžasnou fyzičku.
Poslední věc, kterou jsem na Brutalu opravdu toužil vidět, byli Forbidden. Původně jsem měl obavy, jestli zpěvák Russ Anderson odzpívá všechny klasické kusy aspoň přibližně ve stejné formě jako před dvaceti lety. Moje obavy byly zcela liché. Zrzavý hobit Russ (myslel jsem si, že je větší) vstoupil na pódium a usmíval se jak měsíček na hnoji. Dobrá nálada do konce vystoupení nepřešla ani jeho, ani nás pod pódiem. Zkrátka co vám mám povídat, pro mě osobně to byla srdeční záležitost. Forbidden podpoření kytarovým hrdinou Steve Smythem (Nevermore, Testament) zahráli všechno, co zaznít mělo, tedy všechny šlágry z osmdesátých let, a nádavkem ty největší ďahy z nového alba (Forsaken at the gates, Omega Waves). Šlapalo jim to parádně. O to víc mě pár dní na to zaskošila zpráva, že bubeník Mark Hernander musel kapelu z rodinných důvodů opustit.
Vystoupení klasiků vzteklého kanadského death metalu Cryptopsy netřeba dlouze popisovat. Propracovaný, dokonale technicky zvládnutý a s plnou vervou zahraný death metal nadělal z pódia kůlničku na dříví. Bylo to zkrátka něco, s čím se nedokázali popasovat ani stejně zdatní zuřivci z Kataklysm. Dílo zkázky tím zdaleka dokonáno nebylo. Na všechny nevybouřené kotelníky už čekali kaliforňané As I Lay Dying, kteří tyto zbytky spolehlivě odrovnali svým lehce nasládlým, křesťansky naladěným metalcorem.
Sepultura, která na Brutalu vystoupila druhý ročník po sobě, aby svým fanouškům vynahradilo, že ji vinou loňských organizačních zmatků většina z nich zmeškala, nelítostně pálila do zaručeně největšího obecenstva, jaké se letos na Brutalu sešlo, jednu hymnu za druhou. Chvílemi jsem si vážně připadal jako na stadionu v Riu. Taková to byla jízda. Ostatně není divu, když frontman Derrick Green mluvil plynnou češtinou a nasoukal se do trička hronovských Tortharry, čímž si bezpochyby získal značnou část tuzemského publika. Mě osobně to nestačilo. Aby bylo jasno, moje výhrady nesouvisejí s tím, že by to bylo špatné vystoupení, to ani náhodou, jen jsem toho názoru, že to nebyla pravá Sepultura. Ta by totiž musela obsahovat dva důležité prvky, Igora a Maxe Cavalerovi. Je mi líto, ale podle mě současná Sepultura není nic víc než její nejlepší revival.
Celkově vzato mě Brutal vyloženě nezklamal, ale mrzelo mě, že dramaturgie bohužel s ohledem na návratnost investic upřednostnila osvědčená jména. Uvítal bych, kdybych jako návštěvník festivalu měl šanci víc objevovat, ale vzhledem k současnému rozsahu a návštěvnosti Brutalu mi nezbývá než seznat, že nejspíš zůstane u pouhého zbožného přání. Nicméně už teď se těším na příští ročník a doufám, že se ho opět budu moct zúčastnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat