Dějinný milník

Je přinejmenším zvláštní studovat dějiny v době, kdy se právě přepisují. Nicméně abych byl opravdu upřímný, v okamžiku, kdy nás náš bývalý prezident opustil, jsem zrovna cvičil na kytaru. Cvičil jsem i hodinu potom, když mi to maminka, která se to zrovna dozvěděla, vešla ke mě do pokoje oznámit. Mnozí z vás mi to nejspíš budou mít za zlé, ale cvičit jsem i půl hodiny potom.
Až půl hodiny potom jsem vešel do obýváku, kde v televizi běželo kontinuální zpravodajství moderované Václavem Moravcem. Asi hodinu jsem na tupě zíral na kondolence nejrůznějších potentátů a Havlových spolupracovníků, pak jsem televizi vypnul.
To, co jsem v té době prožíval, lze stěží nazvat smutkem. Můj mozek nevzal v potaz, že je Václav Havel po smrti. Přirovnal bych to ke zranění z boje. Chvíli to trvá, než prvotní šok pomine a dostaví se bolest. V mém případě se bolest dostavila s dvoudenním zpožděním.
Lhal bych, kdybych o sobě tvrdil, že jsem byl vždycky Havlův zastánce. Vážil jsem si ho a nadále si ho vážím jako bystrého dramatika, přestože jeho dílo znám velmi povšedně, nemůžu však totéž říct o Havlovi-politikovi. Viděl jsem ho jako neschopného snílka, kterému lid svěřil úřad, pro který neměl vlohy. Ani teď se nemůžu podobných myšlenek zbavit, zvlášť když vzpomenu všechna ta sporná rozhodnutí (a že jich nebylo málo), kterých se dopustil, přestože mě až teď dochází, že to pravda tak docela nebyla.
Každý politik musí během své kariéry učinit nepředstavitelné množství zásadních rozhodnutí o věcech, kterým bez ohledu na sebevětší odbornost či zkušenosti zkrátka nemůže rozumět, a které zákonitě mohou ztrpčit (a taky ztrpčují) běžným lidem život.
Ani Havel nebyl výjimkou. I Největší Brit, Winston Churchill, přestože to byl nade vší pochybnost geniální politik, schválil za druhé světové války operaci Market Garden, a nálet na Drážďany, což byly akce, při nichž zbytečně umírali lidé. I proto bych byl k Václavu Havlovi shovívavější.
Navíc o Havlovi i přes to všechno nelze mluvit jako o neschopném člověku. Havel určitě nebyl prototyp rozhodného a uhrančivého vůdce, ale vždycky si stál za tím, čemu věřil, byť to pro mnohé z nás byly naivní ideály vzdálené běžnému životu. Ponechal bych teď stranou, nakolik se své víře zpronevěřil a zeptal bych se na něco jiného vás, mých čtenářů.
Bylo a je skutečně naivní a vzdálené běžnému životu věřit, že "pravda a láska musí zvítězit na lží a nenávistí?" Prosím, odhlédněte pokud možno od toho, co vás kdy učili, ať už rodiče nebo učitelé, a zkuste si odpovědět sami za sebe. Jednou totiž za to, co jste v životě udělali, nebudou souzeni oni, ale vy a nikdo jiný než vy.
Troufám si říct, že není náhodou, že Havel zemřel právě o poslední adventní neděli. Těžko si totiž představit lepší důvod pro zamyšlení v době, kdy se myšlení hlučné vánoční reje snaží umlčet. Ne snad pro to, jak Havel zemřel, ale jak žil.