Co jsem to chtěl vlastně říct?

Já, foto Rostislav Krámský (www.kramsky.com)

Letos jsem absolvoval celkem osm různých vystoupení. Ponechal bych stranou, nakolik bylo to či ono podařené, spíš bych se zamyslel nad smyslem práce, kterou jsem odvedl. Splnil jsem to, co jsem si předsevzal? Nezradil jsem své představy o muzice? A kde vůbec leží hranice mezi mými představami a očekáváním obecenstva?

O svém projektu jsem v průběhu tohoto roku mluvil (a určitě ještě budu mluvit) s nejrůznějšími lidmi. Vyslechl jsem si názory jak laiků a amatérských znalců, tak hudebních kritiků a muzikantů. Většina z nich se o mém díla vyjádřila celkem pochvalně, nicméně vždycky mi, těžko říct, jestli vědomě, podsouvali své představy o tom, kam by se měl Anthropoid ubírat.

První by přidal elektroniku, druhý nějakou pořádnou vypalovačku, třetí kytarové efekty, další melodie, jiný by je potlačil. Najednou jsem zjistil, že nejsem v postavení svrchovaného šumaře, ale jakéhosi zákaznického centra. Málokdo bral moji muziku takovou, jaká skutečně je, ale jaká by mohla být, ba co hůř, někteří v mojí tvorbě víc, než tak skutečně bylo.

Když jsem na konci července slyšel konečnou podobu mého dema, málem jsem se propadl hanbou. Zhola nic se nepodařilo natočit tak, jak jsem si to vysnil. Technik ve studiu v tom byl nevinně. Špatně jsem intonoval a můj hlas zněl odtažitě a aby toho nebylo málo, kytaru jsem navíc nezahrál vůbec tak čistě, jako kdykoliv jindy doma v pokoji. Do pr__le, 'dyť jsem to moh' zahrát a zazpívat mnohem líp!

Leč nechtěl jsem zmarnit další peníze ve studiu, a tak jsem Enneagram vydal takový, jaký byl. V duchu jsem se děsil toho, co na to lidi a hlavně pořadatelé řeknou. Záhy jsem ale zjistit, že to nevadí tak, jak jsem si původně myslel. Lidstvo buď nad mým neumětelstvím mávlo rukou s tím, že je to alternativa, nebo mě plácalo po ramenou.

S menším časovým odstupem docházím k závěru, že nejspíš bylo chybou své nahrávky dávat poslechnout nejprve těm, které jsem znal už z dřívějška. Měli mě totiž zažitého jako myslitele, a tak přirozeně očekávali, že moje demo bude mít hlubší filozofické pozadí. Obávám se, že nic nemohlo být dál od pravdy. Co kdyby to, co jsem nahrál já, nahráli o deset let mladší kluci, kteří by sotva udrželi nástroj v ruce. Co by asi řekli jim?

Kamarád mě před časem přirovnal k režisérovi Larsu von Trierovi. Ne snad proto, že bych z lidí dojetí páčil heverem, ale proto, že jeho filmy obsahují umně skrytá poselství a významy. Někdy tak dokonce tak utajené, že buď zůstanou obecenstvu skryté, nebo je hledají tam, kde opravdu nejsou.

Já však můžu s čistým svědomím říct, že génius Trierovy velikosti nejsem, jen výstředník, který má tu smůlu, že lidé, pokud mě ovšem chtějí vnímat, v mojí muzice vidí víc, než skutečně obsahuje, a to jenom proto, že jsem to já. Jestli znáte pohádku Císařovy nové šaty, určitě víte, o čem mluvím.
Dodatek: Moje demo samozřejmě příběh má, ale pouze ten, který buď najdete v přebalu dema, na vlastním disku, nebo ho znáte z mého ústního podání. Dalšími vrstvami bych jeho výklad opravdu nekomplikoval.