Dnes dopoledne jsem letmo prolistoval blog. Dospěl jsem k prostému závěru. Heavymetalová zahrádka se v poslední době heavy metalu moc nevěnuje. Proto jsem se rozhodl napsat článek o Forbidden, thrashové kapele ze San Francisca v Kalifornii. Forbidden jsem nezvolil náhodou. Už za pár dní vystoupí na Brutal Assaultu (těšte se na zevrubné povídání) a ačkoliv jim byla pořadateli vyměřena nemilosrdná půl hodina hracího času, soudím, že si zaslouží, abych Vám je představil.
Kapelu Forbidden založili pod názvem Forbidden Evil už v roce 1985 pro metalové dějiny málo významný úderník Jimm Pittman a mladičký Robb Flynn, jenž později vešel ve známost jako kapelník Machine Head. Bylo to v době, kdy se rodilo nové pokolení thrashových nestvůr, které narozdíl od svých předchůdců typu Exodus nebo Dark Angel nespoléhaly jen na svaly (rozumějte rychlost a tvrdost), ale také se daleko víc zaobíraly technikou hraní.
Robb Flynn a dva další hráči se po natočení několika demo nahrávek a jednoho živého vystoupení se zbytkem kapely rozžehnali a jejich místa zaujali podle potřeby ječící či řvoucí hovádko Russ Anderson, kotlobijec Paul Bostaph a kytarový rek Glen Alvelais. Kapela se obávala osočování ze satanismu, a proto v roce 1987 taktně vypustila ze svého názvu slovíčko „Evil.“ Rok na to vydala své debutové album.
Debutové album pojmenované Forbidden Evil se pro kapelu po zbytek její existence stalo prokletím. Na ničivý příval na tehdejší poměry brutálních a smrtelně návykových riffů podpořený jednak Andersonovým sebejistým frázováním, jednak Alvelaisovým / Locicerovým technicky vytříbeným sólováním a samozřejmě promakanými Bostaphovými kanonádami se už kapele podařilo navázat už jen jednou, a to po všech stránkách dotaženějším a vyspělejším albem Twisted into Form, které už spatřilo světlo světa v roce 1990, na samém konci osmdesátých let. Pak se jim už nikdy stejně strhující desku nahrát nepodařilo.
Zkraje dalšího desetiletí postihlo Forbidden hned několik katastrof. Paul Bostaph kapelu v roce 1992 opustil a víc než důstojným způsobem nahradil v kapele Slayer Davea Lombarda, který ve spolupráci s německým producentem Waldemarem Sorychtou a britským pankáčem Gusem Chambersem stvořil pod hlavičkou Grip Inc do té doby nevídaný metal. Forbidden se tak připravili už o druhý talent, který se mimo jejich řady zaskvěl v plném lesku.
Aby toho nebylo málo, kapely Nirvana, Pantera, Korn, Fear Factory a konečně i Flynnovy Machine Head a další rozpoutali hotovou genocidu někdejších osmdesátkových božstev. Ani Forbidden nebyli výjimkou. Sice se na albem Distortion a Green pokoušeli vyhovět duchu doby, který volal po propracovaných aranžích, hutném zvuku a větším podílu středních temp, ale jak je dodnes z těchto desek patrné, přestože o nich nemůžu říct, že by se mi nelíbily a že by byly vyloženě špatné, tyto prvky byly kapele v podstatě cizí.
Zatím poslední, loni vydané a dlouhá léta očekávané album kapely Forbidden nazvané Omega Waves naštěstí jen nevzpomínalo na zlatá osmdesátá, ale taky k mé nemalé radosti nezapíralo „omyly“ devadesátých let. Ačkoliv nejsem z těch, kteří by skákali radostí dva metry vysoko z návratů ke kořenům, přiznám se, že Forbidden byli, jsou a vždycky budou nejsilnější v kramflecích, když se budou držet toho, co je jim vlastní. Rychlost, tvrdost a závratě působící sólování, tedy klasičtěji hraný thrash metal.
Uzavřu-li toto krátké povídaní, Forbidden představují druhdy nadanou kapelu, která sice není vůbec špatná, ale určitě by mohla být ještě lepší. Porovnám-li jejich tvorbu s nepoměrně slavnějšími Testament, kteří jim jsou asi věkově a stylově nejblíž, připouštím, že Forbidden působí spíš jako chudí příbuzní, přestože obě dvě kapely v devadesátých letech procházely radikální stylovou proměnou. Jestli to bylo zapříčiněno tím, že Forbidden byli příliš odvážní, že se s novým výrazem plně neztotožnili, nebo něčím úplně jiným, nevím. Vím jen to, že je to pozoruhodná kapela, která si zaslouží, abyste si ji poslechli. Bez toho, abyste hnípali jako já v tom, co se jí všechno nepovedlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat