Snaha se cení ...

Po broumovské pouti, pro kterou jsem jako předseda sci-fi fantasy klubu (SFK ) Opat uvolnil několik lidí coby pořadatele, jsem se zúčastnil jednání tamní kulturní komise. Chtěl jsem poukázal na vážné chyby, kterých se lidé pověření vedením broumovské pouti dopustili. Část z nich snad zohledněna bude, část nikoliv, jak už to bývá, ale o to teď nejde. Spíš chci poukázat na jakýsi obecný trend. Většina mých připomínek byla totiž jemně odmítnuta s tím, že se pouť konala na novém místě, že se vrchní pořadatelky snažily a že se organizace broumovské pouti bude postupně zlepšovat.

To sloveso jsem zdůraznil záměrně. Za těch pět let, co se motám kolem rozličných kulturních událostí, ať už jako zpravodaj-záškodník, nebo pořadatel, jsem došel k závěru, že v našich zeměpisných šířkách, pominu-li různé oficiální novinové články, žádosti o granty a další písemnosti, u kterých je žádoucí jistá míra samochvály, že tvary slovesa „snažit se“ převažují nad těmi odvozenými od „uspět“.

Jistě, tehdy, kdy se ani nic jiného ocenit nedá, je to pochopitelné, nicméně si i přesto říkám, že když už jsou „snažit se“ a další odvozená slova v našich končinách tak oblíbená, co jim brání stát se jakýmsi víceúčelovým ospravedlněním všeho, co se dalo udělat líp?

Dovolím si Vám to přiblížit na příkladu. V rámci broumovské pouti vystupovaly kromě jiných také hudební uskupení z tamní ZUŠky. Myslím, že mohu s čistým svědomím říci, že to, co hrála, bylo špatné, ale nemůžu jim to zazlívat. Většina z těch děti vystupovala vůbec poprvé a po pár měsících nevalného zkoušení. Kdo ale nese odpovědnost za tento hudební debakl? Účinkující?

Snad ano, ale abychom byli spravedliví, nemůžeme opomenout ty, kteří jim dovolili vystoupit. Jistě, tito lidé by se mohli právem dovolávat toho, že si rodiče oněch ratolestí přáli své děti vidět ve světle reflektorů a že ty děti chtěly vystupovat. Bylo to však správné rozhodnutí? Logicky vzato bezpochyby. Vždyť nedovolit dětem hrát by znamenalo se připravit o velké množství možných návštěvníků. Uvážíme-li to však v širších souvislostech, zjistíme, že takové rozhodnutí by bylo krátkozraké. Proč?

ZUŠ jako taková žije ze školného, čili by měla mít zájem o to přilákat co nejvíc budoucích žáků. Ovšem může toho dosáhnout, když ji budou při podobných příležitostech reprezentovat špatné kapely? Snad ano, vsadí-li na to, že si rodiče za školné předplatí veřejné vystoupení svého potomka, ale je to cesta do pekel, protože tím utrpí to nejcennější, co ZUŠka může mít - pověst, a to zdaleka nejen její. Vždyť pouť přece pořádalo město, které tím chtě nechtě z pouti učinilo část svého obrazu ve světě. Jen považte, kdo z rodičů by svěřil své dítě škole, která se tváří, že to robě není schopná nic naučit, a podívat se do města, kterému zjevně málo záleží na tom, jak vypadá před okolním světem? Domyslíme-li toto upřednostňování snaživců na úkor těch skutečně schopných do důsledků, nemůžeme se vůbec divit tomu, že naší krásné „Bohemii“ vládne průměrnost.

Snaha jako taková je vlastnost jistě nezbytná, ovšem nelze se spokojit jen s ní. Slýchám dnes a denně hořekování nad tím, jací jsme my Češi malý národ a jak jsme ve světě ukřivdění. Řekl bych, že z velké části si za to můžeme sami. Velikost národa totiž zpravidla udávají jeho činy, málokdy velká snaha.