K uplynulému čtrnáctému ročníku Brutal Assaultu se za poslední týden vyjádřila prakticky všechna klíčová, a to nejen metalová média. Těžko proto mohu přijít s něčím novým a chtě nechtě budu citovat i myšlenky svých hbitějších kolegů. Navíc Vás předem musím upozornit, že jsem nestačil vidět všecko, a proto tuto reportáž pokládejte spíš za souhrn mých útržkovitých postřehů než za smysluplný raport. Snad to nebude příliš na závadu a Vy mi to, doufám, jako mí čtenáři prominete.
Do areálu jsme dorazili dvě hodiny před zahájením, což mi poskytlo dost času se seznámit programem, prozíravě rozdávaným hned u vchodu spolu s pytly na odpadky, a rovněž i s festivalovým areálem a jeho řešením. V tomto směru se festival v mnohém zlepšil: byl přehledný, vybavený dostatkem ekologických záchodů a ani fronty na pivo se nestály příliš dlouhé; to sice bylo způsobeno i citelným úbytkem návštěvníků, nicméně na jejich vyložený nedostatek si však ani letos Brutal Assault stěžovat nemohl. Rovněž mi jako užitečné přišly i politika pořadatelů „odpadky za dolary,“ (tj. plný pytel za 50 Kč) a sympatické dvoupódiové rozvržení, umožňují téměř nepřetržité hraní. Co naopak zchladilo mé nadšení, byla poněkud nedůsledná ochranka a trvale podstatně horší zvuk na Metalshop stage než na vlevo stojící Obscure stage.
6. srpna 2009
Festival s menším zpožděním zahájila pražská FLOWERS FOR WHORES, jež zahrála sice poctivý, avšak zcela rutinní metalcore. Po nich na Metalshop stage vtrhli deathoví THE LUCIFER PRINCIPLE, mnohem živější nizozemští rabiáti, kteří však i přesto, že se jim přihlížející dav povedlo rozhýbat a nadchnout po pravdě dost samoúčelným použitím kontrabasu namísto zavedené baskytary, z muzikantského hlediska nepředvedli nic zázračného. Nadané mladé Teutony z WAR FROM A HARLOT'S MOUTH posedlé křížením hardcoru, deathu a jazzu s mathcorem a grindem se mi povedlo úspěšné prospat, a to i přesto, že měli co nabídnout. Stejně jako po nich hrající DARKANE, na které jsem se osobně jakožto fanoušek švédského neo-thrashe moc těšil: Švédi zahráli svůj obvyklý vysoký standard postavený na neodrbaných riffech, perlivých Malmströmových sólech a artrockově košatých perkusích, ale nic navíc, podle čeho by si člověku vryli do paměti. Co mě však mile překvapilo, byl pravěký thrash/death z dílny kalifornských SADUS; ti mě příjemně osvěžili svojí neotesanou agresivitou a výkonem vedoucí a taky jediné kytary. Řecké satanisty z ROTTING CHRIST jsem do té doby neznal. Jakmile ale dohráli, začal jsem toho litovat. Jejich set byl jedním slovem vynikající, a to i přesto, že nehráli nic složitého; naživo to fungovalo bezchybně. O MADBALL toho mnoho říct nemohu, neboť v té době jsem tvrdl, podotýkám, že bezvýsedně, ve frontě na podpisy od CYNIC, díky čemuž jsem ke své škodě přišel i podmanivé blízkovýchodní metalové rytmy z dílny izraelských ORPHANED LAND. Co mi však neuniklo, pominu-li finskou metalovou diskotéku jménem PAIN, na kterou jsem opravdu nebyl zvědavý, byli klasici newyorského hardcoru, BIOHAZARD: jejich set se záhy zvrhl v bubeníkův narozeninový mejdan korunovaný sborem přibližně dvaceti z davu vylovených krasavic, ale jinak mě moc nezaujal; asi jsem z nich už vyrostl …
Na to, abych viděl grindové pionýry z BRUTAL TRUTH, kteří si z organizačních důvodů prohodili čas s experimentátory ze CYNIC, kteří díky tomu ten den hráli až jako úplně poslední, obdobně zaměřené MITHRAS a bohapustou bojovnou zábavovku TURISAS už mi síly nestačily, a ta se s vámi pro dnešek rozloučím. Dalšího dne se k vám opět připojím, tentokrát ve tři čtvrtě na dvanáct.
7. srpna
V sobotu se sice hrálo už od desíti dopoledne, já jsem se však do areálu vydal až po půl dvanácté, a to z jediného důvodu: abych viděl brněnské progresivní metalisty z FORGOTTEN SILENCE. Bohužel jejich set jsem stihl až v samém závěry. Byl jsem však odškodněn německou kapelou OBSCURA, která vzdor zvukovému marasmu na Metalshop stage odehrála divácky přitažlivé současné pojetí progrese deathového zvrhu, jak ji hrávali legendární DEATH. Slovenští black/deathoví DEPRESY, zavedená josefovská akvizice, mě naopak nezaujali vůbec ničím: nezaslechl jsem od nich téměř nic, co už bych z dřívějška neznal od někoho jiného. Areál jsem potom načas opustil a vrátil se až z příchodem švédských GRAVE; jejich starosvětský death válcoval vše, co mu stálo v cestě a skvěle bavil. O to víc byl proto dav šokován, když na Metalshop stage místo očekávané francouzské DAGOBY, vyřazené z festivalu dopravní nehodou, vešli zvrácení profesoři pokrokového deathu z ATHEIST: i oni zápasili s nepříznivým ozvučením, což by zas tolik nevadilo, kdyby se jejich hrdlo nesnažilo křečovitě rozhýbat fanoušky na muziku, na kterou to fakt nešlo. I tak jsem za ně byl rád: podobné akupunktury hmatníku se nevidí každý den.
Ostrá směs deathu a grindu z kuchyně BENEATH THE MASSACRE, kurážný, ale předvídatelný black norských VREID a skvostný doomový oddych americké provenience poskytnutý NOVEMBER'S DOOM diváky navnadili na další klasiku, nizozemské PESTILENCE; jejich show byla možná patetická – dodnes si nejsem jistý, jestli byl frontman z českých fanoušků tak nadšený, nebo je to jen huba plechová – ale to vše bohatě vyvážili umným a živočišným deathem, který se prostě nemohl nelíbit. Bohužel v tomto pomyslném závodu v brutalitě na celé čáře zvítězila mexická BRUJERIA, která vařící z podobných přísad jako BENEATH THE MASSACRE a ještě je dochutila hardcorovými vlivy.
Po půl desáté před oběma pódii nebylo prakticky k hnutí. V té době totiž začal dlouho očekávaný set OPETH, které proslavila jak křížení všemožných, nejen výhradně metalových vlivů a v neposlední řadě frontman Mika Åkerfeldt, jenž byl asi jediný, kdo na „Brutalu“ bavil přítomné pichlavými bonmoty. Naštěstí to s nimi moc nepřeháněl a jeho podmanivé hudbě se dostalo dost prostoru.
To dlouholetí vládci thrashmetalu, TESTAMENT, se obešli bez velkých keců a do shromážděného davu prali bez milost jednu hitovku za druhou; těžko uvěřit, že tihle „dědci“ jsou s námi už přes dvacet let a že mají pořád sil na rozdávání: byl to zkrátka výborný koncert, a to nejen díky hromujícímu dvoumetrovému Indiánovi Chucku „Hellboyi“ Billovi, jenž by možná ani mikrofon nepotřeboval, a Alexu Skolnickovi, navrátivšímu se zvrhlému konzervatoristovi.
Tomu, že se do programu dostali těžce avantgardní Norové tvořící pod záštitou projektu ULVER, který má s tvrdou muzikou jen pramálo společného, jsem se divil, už když jsem to vyčetl ze webu pořadatelů a divit jsem se nepřestal, ani když jsem je spatřil in natura. Nepochybně byli výborní; škoda, že se nesetkali s přiměřenou odezvou. To švédští DARK FUNERAL si na nedostatečný zájem stěžovat nemuseli: zkreslené kytary znějící jak rozzuřený roj sršňů, kila war-paintu, všude přítomná blasfémie, bizarní brnění, trocha toho ohně a byl jasné, že se bude hrát black a nic než black. Z mého pohledu to byla trochu teatrální, ale jinak vynikající tečka za dneškem, pominu-li ovšem hardcore ze slunné Floridy EVERGREEN TERRACE, který jsem celkem ochotně zaspal.
8. srpna 2009
Po včerejšku jsem si prošel lehkou existenciální krizí festivalového návštěvníka, a začal jsem pochybovat o smyslu svého bytí na této akci. Vše, co jsem chtěl vidět (ATHEIST, PESTILENCE, OPETH, TESTAMENT), jsem viděl a zůstávat tu „jenom“ kvůli IMMORTAL se mi nechtělo. Možná díky tomu jsem se do areálu dohrabal až kolem třetí. Pak mě ale podobné nihilistické nálady rychle opustily. Zrovna začali hrát američtí FACELESS, jejichž technokraticko – vesmírné vize deathového světa mě jednoduše poslaly do kolen. V tom si byli blízcí se svými krajany z HATE ETERNAL, kteří hráli po finských GHOST BRIGADE, jejichž emotivněji laděný rock/metal opět potopila proradná Metalshop stage, a britští EVILE, těžící z odkazu klasického Slayeru. Blok vyměřený dánským RAUNCHY zastávající, řekněme, „moderní metal,“ jsem využil jako přestávku, poněvadž potom jsem se už nezastavil. Na Metalshop stage nastoupili MISERY INDEX, v jejichž deathu se snoubí zdánlivě neslučitelné: techničnost se zábavností.
Jméno ANAAL NATHRAKH jsem znal a matně jsem tušil i to, že to donedávna bylo výlučně studiový projekt, ale neuměl jsem je představit na pódiu. O to víc mě proto nadchlo, když na mě tahle tlupa rozzuřených ostrovních přístavních dělníků vyrukovala s nezaměnitelně leptavou směsí blacku, grindu, punku a kdoví čeho ještě, zabalenou do naprosté muzikantské i hrdelní jistoty. Měl jsem jasno: pro mě jeden z nejlepších setů. To že kapela byla viditelně zaskočená tak ohromnou odezvou publika, jaké se jí dostalo, a nebála se to říct, mě v tom ještě víc utvrdilo.
Naopak přední vývozci norské avantgardy, ATROX, mě zklamali. Nic naplat, bez Moniky Edvardsen, klávesové a především hlasové experimentátory, to není ono. Současný zpěvák ATROXU, Per „ten jednoruký“ Spjøtvold je sice sympaťák k pohledání, ale nemůže z podobné kapely vykřesat víc než poněkud nekonvenční gothic/rock.
Vhod mi proto přišli další znovu obnovení deathoví klasici, SUFFOCATION, kteří vzdor až nezdravé výřečnosti jejich zpěváka (s Patrickem Mamelim z PESTILENCE by si mohlo podat ruku) rozpoutali hotové peklo: lepší pozvánku na nadcházející Brutal Assault Afterparty (9.8.2009) si lze jen stěží představit.
S příchodem IMMORTAL došlo k pochopitelně k značnému ochlazení. Nechci tím naznačit, že by jejich set nestál za nic, naopak - byl nelidsky dokonalý. Abbath i jeho čtyřšpalkový kolega si drželi velký odstup; věděli, že jsou tu dnes za ty největší hvězdy a nebáli se to ukázat, a vystačili s velmi úspornými gesty.
Hardcoroví WALLS OF THE JERICHO vedení bojovnou amazonkou Candance Kucsulain z publika vyždímala poslední zbytky energie, i když to upřímně řečeno, byla mírně infantilní zábava. Nicméně kotel, který se v průběhu jejich vystoupení před Obscure stage vytvořit, opravdu budil respekt.
Proto ty, co ještě neměli dost, tu byl připraven ještě válečně naladěný black alá MARDUK, zadoomaní Finové ze SKEPTICISM a nakonec na obdobné vlně se plavící Poláci za ETERNAL DEFORMITY. To však nebyl můj případ: špatně se mi mluvilo, záda jsem měl v háji, ale byl jsem šťastný, že jsem tu byl.
Žádné komentáře:
Okomentovat