Jak dostat rockera do polepšovny

Jak vidno, socialistický závazek příspěvek týdně se mi dodržet nepodařilo. Nu což, nemá smysl hořekovat nad rozlitým mlékem a pokusím se alespoň rámcově toto své internetové záhrobí oživit dalším příspěvkem, tentokrát, možná překvapivě, tak trochu na téma vaření.
S obvyklým tří až pětiletým zpožděním i do našich zemí dorazil fenomén kuchařských show. Jistě, už předtím tu v Radách ptáka Loskutáka řádil „(i)novátor“ Ivánek Vodochodských a na veřejnoprávních vlnách duo bukanýrů Kluci v akci a určitě by se našli ještě mnozí další, nikomu z nich se ale nepodařilo na sebe strhnout takovou pozornost, jako jednomu rtuťovitému pražskému kuchaři.
Upřímně jsem za to rád. Už kvůli tomu, že pořad Ano, Šéfe! umožnil běžnému strávníkovi se podívat do nitra několika průměrných českých hospod a uvědomit si, z čeho se to jídlo vyrábí a v jakých podmínkách vzniká. Že si potom část národa začala naříkat, co že je to nucena žrát za hrůzy a přitom dál skupuje v slevách furt tu samou chemii, a druhá se jen škodolibě bavila na účet Pohlreichem pérovaných kuchařů, je už něco jiného a nemíním to tu rozebírat. Víc bych s zamyslel nad tím, zda by podobný formát neprospěl i českých rockerům.
Už dlouho mě totiž trápí jedna věc. Zatímco gastronomie je obor poměrně konzervativní a platí v ní neměnné zásady, v muzice nic podobného není. V ní si můžete dělat v podstatě co chcete a jediné, co Vás omezuje, je jen Vaše představivost. I tak si myslím, že v některých ohledech by naši muzikanti potřebovali při nejmenším pár facek. Hlavně co se textů týče.
Jedno, jestli jsou v češtině nebo angličtině. Obě dva totiž kupodivu zpravidla mívají ten samý nedostatek, a to je pravopis. Teď nemám na mysli zrovna nespisovný obraty, ty ať vezme čert, za to se nestřílí. Víc mi vadí pro někoho možná zajímavé, pro mě ale nepřirozené a nečesky, potažmo neanglicky znějících obratů typu „ ... a bíla velryba uhání,“ (Michal Hrůza) nebo „protejkáš mým mostem“ (the.Switch). Jestli si teď řeknete, že jsem jen dalším ze zášti plných „odborných kritiků,“ kterých je plný internet, vůbec se na Vás zlobit nebudu a pochopím to. Asi jsem staromódní. Podobné prasení češtiny, smím-li tomu vůbec tak říkat, mi vůbec nesedí. Je mi líto těch, které se podobně kostrbatými, zvukomalebnými a zásadně nic neříkajícími obraty krmí. I když je pravdou, že člověk nechodí na koncerty kvůli písničkám, ale kvůli docela jiným věcem. Ale stejně, pokud tam nešťastnou náhodou zapne mozek, myslím, že to může mít pro jeho mozek stejně blahodárný účinek jako svatá trojice českých hospod, „smažák, kaťák, a tajemství Johančino“ na zažívací ústrojí.
Když už jsme takhle krásně vrátili opět k vaření, asi by bylo záhodno uzavřít toto pojednání nějakým závěrem. Můj je jednoznačný. Ano, Šéfe! pro muzikanty je bohužel věc nemyslitelná. V muzice přece jen platí úplně jiná pravidla. Obávám se, že jen málokdo by si nechal od našeho Šéfa, třeba Petra Fialy nebo Radima Hladíka, ti by byli podle mě ideální, poradit a do roztrhání těla by hlásal pravdu o svobodě projevu. Navíc, jak už to tak bývá, by se takový pořad by se rychle zvrhl v reklamní blok účinkujících kapel. Co se dá dělat, i špatná reklama je furt reklamou.