Flotsam & Jetsam

Tak jsem si, soudruzi, vzal dvoutýdenní volno. Obavy opravdu nejsou na místě, normu jeden příspěvek týdně udržíme a možná ji ještě zvedneme. A poněvadž jsem si uvědomil, že jsem tu už několikrát zmínil thrashovku Flotsam & Jetsam, aniž bych se vůbec obtěžoval ji Vám, jimž tohle jméno nic neříká, blíže představit, navíc v době, kdy tihle staří chřestýši konečně pustili do oběhu (v jistých kruzích) netrpělivě očekávanou novinku, rozhodl jsem se urychleně zjednat nápravu. Nebojte, tím posledním, čím bych Vás v případě Flotsam & Jetsam (dál jen, abych šetřil místo, F & J) obtěžovat, je obsáhlé historicko-metalové pojednání. Historii kapely bych načrtl jen v několika hrubých obrysech a zbytek dotvořil vlastními dojmy.
F & J se zrodili v první polovině osmdesátých let v arizonském Phoenixu a dlouhou dobu mastili sice nikterak objevnej, zato hráčsky a hlavně pěvecky vyspělej speed/thrash alà Metallica, na který jsou dodnes schopny přísahat početné hordy zatvrzelých thrashových reakcionářů. Chtě nechtě musím zmínit, že členem kapely v té době byl i jistý Jason Newsted. Jeho angažmá netrvalo dlouho. Po smrti Cliffa Burtona vyhrál konkurz na basáka Metallicy, svým kámošům z kapely dal vale, sbalil si svých pět švestek a vyrazil do světa.
Mrzí mě, že pokud se někdo upamatuje na F & J, zpravidla je to buď dík Jasonovi, nebo prvním dvěma deskám Doomsday for the Deceiver a No Place for Disgrace. Podle mě je to škoda, protože kapela, do jejíhož vývoje v jejich začátcích Jason hodně kecal, si poradila i bez něho a vydala se vlastní cestou. Uznávám, LP When the Storm Comes ještě ctilo léty zaběhnutou stylovou lajnu, ale pak přišla pro thrash „mizerná“ devadesátá léta a F & J stejně jako všichni, kteří měli pud sebezáchovy, začali experimentovat. Netrvalo dlouho, skupinka kolem pěvce Erika A. Knutsona se našla v tenkrát nesmírně populárním grungei a skalní rázem šmahem odepsali další ze svých model. Podle mě to bylo dost krátkozraký, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé F & J, i když i v jejich případě měli všichni plnou hubu keců o zaprodancích, toto rozhodnutí stálo i to málo slávy i peněz, co jim z osmdesátých let zbylo, a za druhé se i přesto svých hrátek s aranžemi a promyšlenými blues rockově uvolněnými melodiemi nikdy nevzdali. Samozřejmě nemůžu posoudit, nakolik v případě F & J byla tahle stylová přeměna upřímná, to ostatně mohou nejlíp vědět jenom oni sami, ale to, že si i dneska, kdy jsou všichni vzkříšení thrashoví dinosauři tlačeni k tomu, aby předstírali, že osmdesátý léta nikdy neskončili a drtivá většina se tomu pochopitelně z více či méně upřímných důvodů nebrání (viz předchozí článek Thrashová druhá míza), stojí za tím, co v minulý dekádě hráli a mají chuť se dál rozvíjet, si podle mě zaslouží úctu. Takhle zásadových lidí po světě běhá málo, a to se nemusíme bavit jen o „blbým“ thrash metalu.