Thrashová druhá míza

Soudím, že náboženských traktátů už budete na nějakou dobu syti. Snad nebudete nic namítat, když protentokrát budu ctít thematické zaměření tohoto literárního dominia a povím něco málo o jedné ze svých nejoblíbenějších metalových odnoží.
Všechno to začalo na začátku osmdesátých let, kdy se po celém západním světě vyrojily hordy smrkáčů, rozhodnuté hrát muziku od dost surovější, než jakou tehdy produkovaly takové veličiny, jakými tenkrát byly Iron Maiden nebo Judas Priest. Hrát moc neuměli, stupnice taky neznali, ale to jim nikterak nebránilo v tom vyluzovat dostatečně mocný kravál, aby proti nim poštval i celý svět. Jak čas plynul, jejich hráčské umění se zlepšovalo, posluchačů houfně přibývalo a ti nejúspěšnější z nich se poživačně vyhřívali na výsluní solidního komerčního úspěchu. Ale jakmile začala devadesátá léta a do světa ze své sluje v Seattlu vtrhl drak tvrdého nihilistického rocku, známý jako grunge (Kdo čekal Fafnira, ať si radši přestane číst Píseň o Nibelunzích, nebo z toho zblbne! pozn. aut). Tak začalo velké vymírání druhu, kdy slabí, jež nedokázali jít s dobou, se jednoduše rozpadli.
Osud k nim však byl milostivý a deset let nato jim dal ještě jednu šanci. Zásluhou kapel typu Trivium nebo Bullet for my Valentine byl zájem o thrashové běsy minulosti vzkříšen. Mnozí z těch, kteří se rozpadli, povstali z popela (Artillery, Heathen), a ti, kteří se "zaprodali," (Kreator, Metallica) se rozpomněli na to, že před dvaceti lety hráli docela jinou muziku.
Tím se dostávám k tomu, co Vám vlastně chci říct: mám takovou zkušenost, že řekněme odbornější metalové kruhy, "muzikanti" a "recenzenti" zpravidla bývají rozdělené na dva nesmiřitelné tábory, na ty, kteří by div těmto navrátilcům nepadli kolem krku, a ty, kteří podobné návraty ke kořenům tvrdě odsuzují a zarputile se dovolávají božské progresivity. Abych pravdu řek', je mi zatěžko přidat se na tu či onu stranu. Mám sice pochopení pro muzikantskou touhu zavzpomínat na dobu, kdy byli mladí a nespoutaní, ale zas na druhou stranu musím myslet na to, že návrat ke kořenům může být i obchodním tahem, zpohodlněním a neochotou posunout se jako muzikant dál.
Vpravdě těžko se mi rozhoduje, co je lepší a radši se rozhoduju případ od případu, komu věřit a komu ne. Naštěstí jsou na světě i kapely, které sice mají chuť vzpomínat, ale zároveň si dokážou připustit, že už jim dávno není dvacet a že doba je taky někde jinde. Myslím třeba na takové Flotsam & Jetsam, Forbidden nebo Testament. To jsou lidé, kteří hřešit vůči pravověrnému thrash metalu nikdy úplně nepřestali. Nevím, jak skalní, ale já jsem za to rád, protože stárnout s elegancí, to je věc hodná obdivu, a to nejen na poli této obskurní subkultury.