Návod pro čtení (Božího) Manuálu

Posledně jsem tak trošku zabrousil do sféry náboženství. Inu nedivte se, Abé mi věru neříkají náhodou. Snad mi proto, doufám, prominete, když ještě chvíli setrvám v nastoleném kurzu a podělím se s Vámi o pár dalších thematicky blízkých postřehů. Pokud by Vás to náhodou obtěžoval, pak doufám, že si k tomuto blogu znovu naleznete cestu.
Poněvadž poslední tři roky studuju v Hradci (Králové! pozn. aut.) a trávím v něm celkem dost času, nezřídka se vyskytnu i na Velkým náměstí, kde mimo množství restaurací a obchodů můžete nalézti i vitrínu královehradecké diecéze s upoutávkami na blížící se církevní svátky a přednášky katolického studentského klubu Salaš. Mě v ní ale zaujala úplně jiná věc. Byla vyvěšená trochu bokem a byla nadepsaná slovy: jak číst Bibli?
Bohužel má paměť není tak na výši, aby si byla schopná vybavit veškerý obsah znamenaného návodu. Nicméně stěžejní body snad ještě dám dohromady, a to vyšetřit si chviličku, obléct se do něčeho pohodlného, pokud možno na odloučeném klidném místě si přečíst ráno a večer nejvýš dvě kapitoly denně a nechat verše působit!
Věru nemám zdání, jak by tomuto zadání rozuměl pravověrný katolík, ale já jakožto zvlčilý věřící jsem zmaten. Copak je Bible paralen nebo v horším případě extatická droga? Nejsem kovanej religionista, ale co vím, tak Bibli sepisovaly staletí celé generace hebrejských mudrců, pročež vážně pochybuju, že by tito krajně moudří a vzdělaní mužové měli v plánu nám přivodit pouhé nadpozemské zážitky. Bible je snad poselství o tom, jak by nám tu všem bylo dobře, kdybychom se k sobě navzájem chovaly slušně a neházeli si klacky pod nohy, tak tomu alespoň rozumím já a doufám, že nejsem sám.

Opravdu mi není volno, když slyším své přátele a známé rozplývat se nad zázračným obrácením cikánské vesnice na východním Slovensku na víru, zvlášť když mi zkušenost velí nevidět skutečnost příliš růžově - podotýkám, že vzdor tomu, že jsem vyrůstal v xenofobně naladěném pohraničním Městečku, opravdu nejsem rasista - nebo nad krásou biblickými verši a nikoliv jejich myšlenek. Takový způsob náboženství zdá se mi poněkud nešťastným a prozatím mě odvrací od dychtivých náručí všelijakých konfesí. Abych přiznal barvu, ještě mě to nemrzí ... ale třeba jednou bude, kdo ví. Cesty Páně jsou přece nevyzpytatelné, a to i bez pomoci Českých drah.