O hříších rockerských pojednání třetí

Nepochybuju o tom, že ty přemýšlivější z Vás už určitě napadlo, že jsem se buď už úplně pomát' a stal se na stará kolena mramorem obrůstajícím mravokárcem, nebo že zas plácám blbosti. 'Dyť heslo „sex, drugs and rock'n'roll“ přece mluví samo za sebe. Jak může být tenhle zhudebněnej hedónismus ještě víc zhýralej? To se přece příčí zdravýmu rozumu?
Ano, to je, tedy lépe řečeno by byla, pravda, kdyby rock'n'roll už dávno nestanovil svá vlastní pravidla. Nehodlám se zdržovat jejich vypisováním a podrobným rozborem, tím bych ostatně asi jen přilil olej do ohně dohadům o tom, zda jste se náhodou neoctli v osidlech od světa odtrženýho mentora. Spíš bych rozebral jedno přikázání, které bych rád doplnil, a to: „Nezblbneš!“
Abych to trochu upřesnil, za dobu, co se pohybuju, byť jen v pralesní lize, mezi rockery, jsem zjistil, že to poslední, co je zajímá, je kupodivu muzika. S tím, že se muzikanti špičkovali, čí kapela je líp sehraná, kdo má lepší hadry, aparát nebo dražší kytaru, případně zvuk, jsem se setkal mockrát, ale už míň s tím, že by se probíraly písničky.
Tím nemyslím říct si: „Jo, dobrý,“ nebo „Stojí to za prd, vys*r se na to,“ ale smysluplnější diskusi typu: „Vole, nezdá se Ti ta předehra je moc dlouhá?“, „Hele, ten bridge mi tam nějak nesedí.“ Byl bych nerad, kdybyste si mysleli, že jsem ze všech těch čarokrásných harmonií dočista zblbnul a že chci rockerům vnucovat manýry skutečných muzikantů, ale stejně se těžko bráním dojmu, že kolem mě korzuje stádo senilních blbečků, sníních o slávě sahající do mezihvězdných prostorů a o armádě vyvinutých fanynek v první linii a grunt už je nezajímá.
Bodejť by ne, 'dyť kvůli tomu vznikla celá plejáda kapely, ale sami snad uznáte, že pokud má muzika aspoň k něčemu vypadat, musí jít všechny tyto světské radosti aspoň na chvíli! stranou, a to se bohužel podle mě moc neděje. Trochu škoda, zdá se mi, poněvadž takhle můžeme jenom nadávat na to, jak je to s tím naším slavným rock'n'rollem nahnutý.