Kytarový zen buddhismus

Jak Vám jistě datum předposledního příspěvku napoví, víc než rok se na stránkách tohoto blogu v podstatě nic nedělo. Nebudu se hloupě vymlouvat, prostě jsem se na celý svý internetový hájemství vybodnul a žil si dál svým nudným a jednotvárným civilním životem. Nicméně i přesto si myslím, že by bylo záhodno navázat tam, kde jsem skončil, a to u agónie mojí celkem oblíbený subkultury. Tentokrát bych ji ale rozebral z trochu jinýho úhlu.
Od doby, kdy jsem se tomuto blogu věnoval naposled, se, jak už to tak bývá, změnilo mnohé a je toho tolik, že ani nevím, čím bych měl začít. Snad bude nejlepší, když se odpíchnu od toho, že jsem se nechal zlanařit jednou začínající kapelou. Právě tehdy jsem totiž zjistil, že se nejenže neumím držet v rytmu, ale že riffy a sóla, které jsem celé ty dva roky pečlivě šlechtil, nedávají zbla žádný smysl a že jsou jen stěží hratelné.
Trvalo mi dlouho, než jsem si to vůbec připustil. Naštěstí jsem ale ve svý pýše měl spásný nápad, a to zajamovat s kytaristou Vojtou, ústřední postavou staršího příspěvku Opojný kouzlo thrashe, a blánobijcem Lihinem, podle mě asi dvěma ze tří nejlepších muzikantů od nás ze Skoropolska, a ti mi názorně ukázali, že chyba určitě není na straně našeho bicmena.
Nezdeptali mě však docela, neboť jsem se díky nim naučil něco, co jsem do té doby neuměl: harmonii. Jasně, byl to jen pitomej melodickej e moll, ale moje vnímání hudby od základu změnil. Koupil jsem si metronom, školu, začal respektovat stupnice a zatratil většinu toho, co jsem do tý doby složil. Výsledek se brzy dostavil. Tam, kde se dřív tloukly změti navzájem nesouvisejících motivů, vyvstal jasný a pevný řád a mělo bylo jasné, že to je ta cesta, kterou jsem tak dlouho hledal a nenacházel.
Dříve v mých očích neochvějný postavení thrash metalu a potažmo i death metalu, jemuž jsem postupem času taky přišel na chuť, se začlo povážlivě hroutit a kapely, k'erý jsem dřív měl za zazobaný technokraty, Dream Theater, Opeth a Rush, jsem s velkými omluvami omilostnil. Pochopil jsem totiž, v čem tkví jejich mistrovství a taky to, že hnát se furt za nadpozemskou rychlostí a mrzačit při tom všecky akordy a stupnice, co mi přijdou do cesty, je do nebe volající hovadina. Hudba totiž asi vážně víc souvisí s metafyzikou než s patologií ... dobrou noc.