Kníže Myškin je idiot

Rád bych Vám teď vyprávěl historku, k'erou se Vám chystám vyprávět už hodně dlouho. Bude o jednom prostoduchým třicetiletým klukovi z našeho městečka. Říkám mu kníže Myškin a už je to tak rok, kdy 'sem se na ulici zakecal s dvěma teď už bejvalými - spolužačkami! a on šel i se svým psem zrovna okolo. Rád si se všemi povídá a ani nás tehdy v tomhle směru nezanedbal. Pozdravil nás, a potom, co ho jedna z těch kvočen zlehka nasměrovala, začal vyprávět o svý holce, a o tom, „jak na to dneska večer hupnou.“ Pak se Myškin začal ptát na to, co děláme, jestli 'sme zadaní a tak. Holky mu nakukali samý blbosti; mě třeba vydávali za ženatýho felčara z polikliniky s kopou dětí. Nelíbilo se mi to, ale nic 'sem neudělal. Nebudu Vám lhát: ty dvě holky dodneška v lásce nemám, a ani tomu klukovi 'sem tenkrát moc nefandil. Sice 'sem potom, co nás kníže Myškin opustil, holkám vyčinil, ale vážně 'sem to v tu chvíli nemyslel. Holky mě odbyly s tím, že do zítra to Myškin stejně zapomene, tak co. Byli úplně mimo. Pár dní potom 'sem ho zas potkal a on s očima navrch hlavy div nevykřik': „Ahoj, ty 'seš ten z nemocnice, viď?“ Usmál 'sem se na něj a od tý chvíle 'sem nevím proč začal mít toho kluka rád - nejspíš proto, že pokud si mě pamatuje, tak přece nemůže bejt zvířetem.