Lid Starého zákona

Dneska 'sem z hrůzou konstatoval, že 'sem poslední článek napsal zhruba před dvěma měsíci a že za dva dny tu 'sou vánoční svátky. Nejen z toho důvodu 'sem se proto rozhod', že Vás zas oblažím nějakými svými mentálními zplodinami.
Předem Vás upozorňuju, že ani tady vánočnímu sentimentu neujdete. Rád bych Vám totiž vyprávěl o lidech, s k'erými 'sem se seznámil zhruba před měsícem a k'eří, i když se s nimi v lecčem asi nikdy neshodnu, 'sou mi hodně blízcí. 'Sou to křesťani.
Jasně, řeknete si, co člověk s takovým kacířským koníčkem, jakým metal bezpochyby je, dělá na křesťanskejch dýcháncích? 'Dyť se tam musí cejtit jak černá ovce! Máte pravdu, toho 26. listopadu, kdy se na StřeP (= středeční přednáška) šel poprvý, mi tak opravdu bylo. Chvílemi 'sem dokonce i litoval, že mě Markéta, jedna z nich, přiměla k tomu, k čemu 'sem se ostatně už jeden a půl měsíce pracně odhodlával.
V očích všech, co tam se mnou byli a co k nim patřili, byl vidět odlesk jakési zvláštní směsi štěstí a pokory, k'erej mě, zapšklýho virtuální poloboha, doslova zahanboval. Ještě víc než to, že se mnou jednali s takovou úctou, s jakou 'sem se nesetkal ani u svých rodičů.
Chvílemi 'sem podléhal i dojmu, že 'sem se octl na srazu nějaký vypatlaný sekty, ale pak, když se hlavní řečník večera, americkej pastor jménem Ronnie, dostal ke slovu, teprve tehdy 'sem se uklidnil. Jeho slova byla stejně pichlavá jako ta moje, ale - nebo snad právě proto - mě dokázala přesvědčit o tom, že tu nesedím s žádnými šílenými sektáři, ale lidmi, jejichž víra sice podle mě nemá zbla žádnou logiku („Uvěř v Ježíše, dovol mu, aby Tě mohl měnit a dostane se Ti odpuštění?“) , ale k'eří si zaslouží nejen moji úctu. Už kvůli tomu, že jejich víra, ať je jakkoliv nesmyslná, dokáže dát světu oněch deset spravedlivých, díky nimž to s námi Ti nahoře ještě neskoncovali.