Děda

Na začátku června 'sem i já absolvoval přijímačkovou turistiku a při tý příležitosti 'sem po dlouhý době zavítal ke svým prarodičům. Velkou radost 'sem z toho neměl. Už kvůli tomu, že naše vztahy za mnoho nestojí. Oba zbylí prarodiče (Martínkovičtí, se nimiž 'sem vycházel mnohem líp, už 'sou bohužel oba na pravdě Boží) totiž spolu už dlouho vedou zákopovou válku, která oba dva uvrhla do ještě větší bídy: babičku do rodné Prahy a ubohého smíchovského 2+1, dědu ponechala samotného na statku v Roheničkách, který se i přes všechno jeho úsilí - začal si vzdor svým bolestem a otokům přivydělávat jako vrátný - pomalu rozpadá a jeho čuvač s ukrutnými bolesti zad, artrózou kyčlí a prašivinou pomalu dodělává a začíná se svému pánovi čím dál víc podobat. Zkrátka tam není moc hezky, ale pořád líp než v předraženým pražským kamrlíčku, jenž vypadá jak po exekuci a v němž člověk nikdy neví, jestli si s ním babička povídá, nebo jestli ho vyslýchá.
Kam tím mířím? Asi Vás to překvapí, ale právě teď se moje myšlenky motají okolo postavy krále Já I. z pohádky Byl jednou jeden král., který se mému dědovi hodně podobá. Netrousí sice okolo sebe duchaplný werichovský bonmoty, ale vrtošivý, pyšný a přísný, ale i přívětivý a odpouštějící je na to dost. I jemu se jeho království kvůli jednomu malichernému sporu hroutí, i jeho dcery se s ním nerozešly v dobrém a i on je nucen se popasovat s tím, že „nepoznal pravdu dřív, než se stačila obrátit proti němu.“ Jenom ten tajtrlík Atakdále mi schází, i když je pravda, že jeho kolega Roman Sládek k němu nemá moc daleko, ale to bych byl vůči němu zbytečně krutý.