Osvícení

Vzpomínám si na to jasně, jako by to bylo včera: Je Štědrej večír, v obejváku vládne příjemný šero a táta zrovna rozbaluje svůj poslední dárek. Je to cédéčko a na jeho přebalu stojí nějaký hubený vlasatý chlapisko s černýma brýlema. Tenkrát jsem ještě neměl ani tušení, že je to Brichtova výběrovka a jak mě tenhleten výjev poznamená. To mi došlo až za chvíli, kdy táta tu placku pustil. Do tý doby jsem měl o tvrdý muzice jen mlhavý představy a jediný dvě věci, se kterými jsem si tenhleten pojem spojoval, byly ukrutný nářezy Spolok cvokov od Elánu a od Teamu jménem Mám na Těba chuť. Proto jsem byl taky tak vyklepanej, když jsem poprvý slyšel něco, co se byť jen vzdáleně podobalo pravýmu nefalšovanýmu metalovýmu frázování (předělávka Gottova C'est la vie) Když jsem ale o pár měsíců později slyšel Ozzyho album Ozzmosis a Hybrid Theory od Linkin park (ostatně jako každý, kdo v mým věku začínal s tvrdou muzikou, i když to přizná opravdu jenom málokdo), moje cesta do pekel se završila: Stal jsem se bytostně závislým na zdrcujících a zabijácky rychlých kytarách a dvojkopácích. Samozřejmě tahleta moje úchylka se vyvíjela mnohem dýl a propracovával jsem se k ní docela dlouho přes takoví elitní záležitosti, jakými jsou třeba System of a down, Korn, Children of Bodom, Blind Guardian, Catamenii a spoustu dalších, ale co na tom záleží. Nějak se prostě začít muselo.