Studentskej život je věc nesmírně nákladná, a protože bych se na něj rád co nejlíp připravil, doslova 'sem skočil po brigádě v jedný nejmenovaný továrničce! (pan Ředitel by to asi slyšel hrozně nerad) na filtrační a žáruvzdorý desky.
Letos - nebyl 'sem tam poprvý; počítám, že už asi potřetí - Pane jo, toto letí. - 'sem měl hold smůlu a skončil jsem u hydraulickýho lisu.
Tři dny mi trvalo, než 'sem se na tý mašině pořádně zapracoval. Sice je to práce na první pohled debilně jednoduchá, ale zažít si ten dvojtakt vyndat desku s výseky/vrazit tam novou a neztratit během těch dvou vteřin ani výseček a srovnat zpracovaný desky na paletu tak, aby to k něčemu vypadalo a nezřítilo se to při první přepravě, to mi chvíli dalo.
Ani bych se nebránil srovnání svý práce se meditací: Člověk se při téhle práci musí soustředit, oprostit se od svého těla, jemuž už oči i údy umdlévají a vnímat jenom to prvotní, arché, desky a lis; nemůže zevlovat okolo, jinak ztratí rytmus a nestihne desky vyměnit včas.
Když 'sem se však přiblížil doslova zenové zručnosti svého služebně staršího kolegy, pana Frödeho, nedočkal 'sem se žádného osvícení, žádné nirvány, a tak se mi stalo to, co by se na mým místě stalo asi každýmu: začal 'sem se nudit a už mě přestala bavit představa, že lis je podavač od děla ráže 415 mm, k'erý je namířený přímo na Taťku Šmoulu, kolegu z práce, co mě s gustem buzeroval za chyby, k'erých 'sem se dopustil před víc než třemi dny, nebo na naší paní Vedoucí, a tak mě napadlo - na čítači zpracovaných desek jsem zrovna dospěl k 1988. kousku, roku mýho zrození - že bych si moh' udělal takovou malou rekapitulaci svý mrzký existence na tomto světě a toho, co jsem za tu dobu zažil, a nestačil jsem se divit.
1988 - to jsem se narodil
1989 - proběhla tzv. „Sametová revoluce“
1990 - to se zas narodil můj brácha
1991 - šel 'sem zrovna ze školky, když se SSSR a Jugoslávie začaly drolit.
1993 - rozpadla se federace Čechů a Slováků (pokolikátý už?)
1994 - začíná vysí(l/r)at TV Nova
1995 - šel jsem do školy
1997 - moje první láska
2000 - zemřel mi děda (Na Den nezávislosti, jaká ironie po šedesáti letech manželství)
2001 - to jsme mohli v přímým přenosu sledovat největší odstřel v dějinách Manhattanu
2002 - válka v Afghánistánu
2003 - válka v Iráku
2004 - ČR v EU, teroristi v Beslanu a já na gymplu
2005 - zemřel papež jan Pavel II.
2008 - moje maturita a tahanice o radar v Brdech
Tehdy mi došlo, že můj život stejně jako životy všech mých vrstevníků lemuje „neuvěřitelná řada nešťastných příhod“, a mě napadlo, jestli to náhodou není náš osud sledovat, jak se všechno kolem nás rozpadá. Nejsem pesimista a nevěřím na Apokalypsu, ale tohle mi poslední dobou nedává spát. Zvlášť když pomylím na to, čeho se dočkám zítra
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat